Článek
S komunismem, potažmo socialismem, u nás máme neblahou zkušenost. Od roku 1948 do roku 1989 bylo Československo pod vládou jedné strany, navíc úzce řízené z Ruska, která zde napáchala mnohé škody, jak materiální, tak duševní. S těmito škodami se pereme dodnes, ať už v podobě zkrachovalých podniků, nebo v podobně neschopnosti části obyvatel k politické zodpovědnosti. Samozřejmě najdou se lidé, kterým za éry socialismu bylo lépe, stejně jako takoví, kterým bylo hůře. Ti se pak vyslovují pro a nebo proti minulému režimu. To z toho důvodu, že ani současnost není nijak růžová a náš stát je stále ve vleku větších a vyspělejších (západních) států, které na nás prostě v 89. odmítly počkat.
Ovšem naše zkušenost není úplně komplexní. Socialismus existoval ještě dávno předtím, než výstřel z křižníku Aurora odstartoval Velkou říjnovou socialistickou revoluci (proběhnuvší v listopadu). Henry de Saint-Simon nebo Charles Fourier položili základy socialismu. V roce 1825 pak založil socialista Robert Owen v Americe socialisticky utopistickou osadu New Harmony, která byla pro vnitřní neshody o čtyři roky později rozpuštěna. A teoreticky za předchůdce socialistů by se dalo považovat také uspořádání husitského Tábora s jeho společným vlastnictvím. Jak však vidno, žádná z těchto myšlenek neměla příliš dlouhého trvání a SSSR přežil téměř století jen díky tomu, že byl uplatňován silou.
Může tedy v současnoti někdo považovat socialismus za jediné správné státní zřízení? Odpověď je jednoznačné ano. Rozhodně jej obhajují lidé, kteří se za éry socialismu měli z nějakého důvodu lépe, cítili se bezpečněji, věděli, že se o ně stát postará. Samozřejmě jej budou obhajovat i funkcionáři, kteří se tehdy měli o poznání lépe než ostatní, což jim často skončilo Sametovou reovlucí, kdy byli ve funkcích vystřídáni, případně museli převléct kabát a začít se pohybovat v šedé sféře. U těchto lidí je naprosto zřejmé, proč socialismus obhajují. Jednoduše ryze z osobních důvodů, protože jim samotným, potažmo jejich rodinám, prostě skutečně bylo lépe (minimálně lépe než ostatním).
Pak se nejdou lidé, kteří v současném kapitalisticko-demokratickém liberálním uspořádání z nějakého důvodu trpí. Buďto selhali naprosto a žijí na ulici, nebo živoří s nejnižším důchodem, případně pracují za minimální plat a na krku mají tři exekuce. Nedokáží prostě dobře fungovat v dravém darwinovském světě a bylo by jim lépe, kdyby se vrátily doby minulé a naše republika by byla opět socialistická. Nastal by sice drobný problém se zkratkou, kdy bychom nevěděli, zdali ČSR znamená dřívější Československou republiku, nebo novou Českou socialistickou republiku, ale to je již vedlejší. Takovým osobám by se patrně razantně zlepšil život, protože stát by jim nejen zajistil ubytování, ale také nějakou (povinnou) práci, tedy i pravidelnou mzdu.
Třetí skupinou, která je v dnešní době schopná zastávat se myšlenky komunismu, jsou socialisté z přesvědčení a filantropové. Zkrátka lidé, kteří jsou přesvědčeni, že kdyby všichni měli stejně, bude na světě líp. Většina z nich si idealsticky nalhává, že jejich životní úrovně by se takový přechod netýkal, ovšem pokud pracují alespoň za průměrný plat, pak se poněkud mýlí. Jelikož by se museli o svůj poměrně slušný plat dělit s těmi, kteří na něj nedosahují. A těch je daleko více než těch, kteří půrměrný plat přesahují. To je totiž základní premisa socialismu, aby všichni měli stejně (můj oblíbený politik Winston Churchill tvrdil, že socialismus je spravedlivý, protože rovnoměrně rozděluje bídu). Navíc by takové uspořádání negativně zamíchalo s pracovním trhem, o čemž jsem psal již dříve.
Takže chápejme lidi, kteří komunismu, potažmo socialismu fandí. Někteří to mají ryze z osobní zkušenosti, jiní mají sklony k filantropii, tedy starání se o blaho druhých. Skrze socialistický systém by byli rádi, aby dravé kapitalistické prostředí zaniklo a namísto něj jsme se dostali do fáze, kdy všechno jmění je společné, všichni mají stejně a nikdo nikomu nic nezávidí (což je zrovna v Česku dost abstraktní představa). Vcelku úspěšní jsou s takovým uspořádáním v Izraeli v Kibucech. Ovšem vždy se jedná o poměrně malé komunity, kde se nenajdou rozvratní živlové, jimiž je jinak lidská společnost prolezlá. Takoví, kteří by z nového uspořádání rádi vytěžili něco navíc pro sebe. Těm potom socialismus otevírá dveře k bohatství a moci i bez vlasního přičinění. Což nezní jako ta nejlepší cesta.
