Článek
„Upozorňujeme ministerstvo zahraničí, že do republiky přicestovalo šest Číňanů, (…) odebrali se v doprovodu čínského vyslance do Karlových Varů, ubytovali se v hotelu Lloyd a odjeli z důvodu nějakého jednání na Klínovec, kde se setkali s hosty z druhé strany hranice. Číňané jsou nenápadně sledováni. (…) Jeden z nich je předseda Legislativního dvora Sun Fo“. Pojdme se podívat, co se za celým příběhem skrývalo.
Informace sice stručná, nicméně navozující celou řadu otázek: Kdo byl Sun Fo? Co dělal v březnu 1937 na československo-německé hranici? Kdo byli hosté z druhé strany hranice, se kterými se Sun Fo na Klínovci setkal? Proč se pokusil svou identitu tajit? Věta “ (…) jeden z nich je předseda Legislativního dvora Sun Fo“ je k výše citovanému na stroji psanému hlášení totiž připsána dodatečně rukou.
Možná jednou na tyto otázky odpoví někdo, kdo bude mít přístup do německých, případně čínských archívů. My se můžeme jen dohadovat na základě znalosti dokumentů dostupných v pražských archívech a na základě známých historických skutečností.
Sun Fo (Sun Kche 孫科) byl ve 30. letech minulého století jedním z nejvýše postavených a zároveň nejpopulárnějších ústavních činitelů Čínské republiky. Jeho popularitu násobila skutečnost, že byl synem „otce Čínské republiky“ Sunjatsena. Víme o něm, že v době, která nás v tomto článku zajímá, stál v čele té skupiny kuomintangských (KMT) politiků, kteří usilovali o ukončení občanské války a o spojenectví s SSSR. V roce 1936 zorganizoval založení Čínsko-sovětské kulturní společnosti a 28. března 1937, tedy asi krátce po návratu z Československa, byl zvolen jejím předsedou. Třikrát jednal v Moskvě se Stalinem. V srpnu 1937 podepsal čínsko-sovětský pakt o neútočení a v roce 1939 se zasloužil o podpis čínsko-sovětské obchodní dohody, jejíž součástí byly kontrakty na dodávky vojenského materiálu a na účast sovětských letců dobrovolníků v čínské armádě.
O čem Sun Fo s hosty z druhé strany hranice jednal, nevíme. Ale můžeme si udělat určitý názor podle toho, co předcházelo setkání na Klínovci.
Co předcházelo setkání na Klínovci
V roce 1931 obsadila japonská armáda tři čínské severovýchodní provincie a nechala na jejich území vzniknout projaponskému loutkovému státu Mandžukuo. V následujících letech postupně pod různými záminkami získávala pod svou kontrolu další a další území severu Číny. KMT armáda ustupovala a navzdory japonskému nebezpečí považovala za svou prioritu likvidaci komunistických základen.
V listopadu 1936 podepsalo Německo s Japonskem Pakt proti Kominterně a není tajemstvím, že se ve vedení KMT našli politici, kteří možnost přistoupení Číny k Paktu zvažovali. Bezprostředně poté, v prosinci 1936, zajali dva KMT důstojníci vrchního velitele KMT armády Čankajška a obvinili ho z vlastizrady. Po dohodě s Moskvou, kterou zprostředkoval komunistický diplomat Čou En-laj, vzbouřenci zajatce propustili pod podmínkou, že ukončí občanskou válku, uzavře s KS Číny dohodu o jednotné protijaponské frontě a začne se japonské plíživé agresi aktivně bránit. (Tzv. si´anský incident.)
V červenci 1937 vyprovokovala japonská armáda u Mostu Marco Pola incident, jehož cílem mělo být rozšíření tzv. demilitarizované zóny na jih od Pekingu. KMT armáda japonskou generalitu překvapila. Nestáhla se, jak bylo zvykem, ale začala se aktivně bránit. Vypukla osm let trvající válka, která japonskou pozemní armádu zablokovala v Číně. Iniciativu převzalo námořnictvo, které agresi nasměrovalo na jih.
I když se zdá, že o Jednotné protijaponské frontě a o odhodlání začít se japonské agresi aktivně bránit rozhodl už si´anský incident, fakta dokazují, že ještě během téměř celé 1. poloviny roku 1937 hrálo vedení KMT na obě strany. Potvrdil to mj. čínský vyslanec v Praze Lone Liang (Liang Lung 梁龙), když v listopadu 1937 v rozhovoru s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou řekl: „(…) Japonsko Číně na začátku roku 1937 navrhlo uzavřít spojenectví proti SSSR, ale Čína v květnu japonský návrh odmítla.“[1]
Setkání předsedy Legislativního dvora Suna Fo s hosty z druhé strany hranice se tedy uskutečnilo právě v mezičase mezi japonským návrhem na přistoupením Číny k Paktu proti Kominterně a čínským odmítnutím. Bylo by příliš odvážné domnívat se, že se jednání na Klínovci týkalo uvažovaného připojení Číny k německo-japonskému Paktu? Nebo že by Německo naopak podpořilo Čínu ve sporu s Japonskem? Jak informoval čínský vyslanec v Praze ministra zahraničí Kamila Kroftu během výše citovaného rozhovoru, „(…) v Německu jsou vlivné osobnosti, které podporují Čínu proti Japonsku, například Neurath, Blomberg a Schacht. Hitler chce zůstat neutrální.“
Americký historik Hsi-Huey Liang, odborník na dějiny střední Evropy a její vztahy s Čínou, syn čínského vyslance v Československu Lone Lianga, jde ještě dál. Podle jeho názoru věděl jeho otec víc, než co ministru Kroftovi v citovaném rozhovoru přiznal. V Berlíně podle něho existovala silná pročínská lobby, ke které patřili vlivní vojenští činitelé včetně ministra války Wernera von Blomberga a vedoucích představitelů velkých průmyslových podniků. „Tito muži věřili, že spojenectví s Čínou pomůže Německu z obklíčení Francií, sovětským Ruskem a Malou dohodou (…) Vyskytovali se v ní [v čínské lobby] armádní činitelé odhodlaní svrhnout nacistický režim ozbrojeným povstáním, pokud by Hitler začal válku proti Československu.“[2]
Čankajšek měl podle Hsi Huey Lianga v Berlíně svého důvěrníka, který byl ve spojení i s čínským vyslancem v Praze. Vyslanec tedy věděl o plánech na odstavení Hitlera a o jejich spojitosti s Čínou i s Československem, ale cítil se být vázán mlčenlivostí. Když nedostal příkaz z Nankingu, neinformoval ani ministra Kroftu ani prezidenta Beneše, „protože nevěděl, jak bude s touto citlivou informací naloženo.“
Hsi-Huey Liang dále tvrdí, že výše jmenovaní „přišli také s návrhem, aby se Britové a Němci společně chopili role prostředníků v konfliktu na Dálném východě. (…) S plánem vyslovil souhlas maršál Hermann Göring a generál Walter Reichenau. Předběžný souhlas s tímto návrhem vyslovil i Hitler. Britové dali najevo zájem tím, že vyslali zvláštního tajného agenta (.…). Kdyby tehdy Německo vytrvalo v úsilí zaměřeném na Čínu a dohodlo se s Británií, tak by se konflikt s Československem stal jen málo pravděpodobnou náhodou (….),“ domnívá se Hsi-Huey Liang: „Vše bylo dojednáno před zářím 1937, čekalo se jen na Hitlerovo schválení. (…) Již byla připravena pera, aby to Hitler podepsal, když se Ribbentropovi (…) povedlo v poslední chvíli změnit vůdcův názor. (…) Kdyby se pár tajných schůzek mezi jednotlivci a jedno rozhodnutí učiněné na poslední chvíli vyvinulo jinak, mohlo 20. století nabrat docela jiný směr.“
Podle citovaného autora docházelo v letech 1936 a 1937 v Berlíně i v Praze k četným schůzkám mezi „čínskými vojenskými činiteli, německými tajnými agenty, politiky Kuomintangu a českými profesory.“ Byla schůzka na Klínovci jednou z nich a týkala se výše popsaného scénáře?
Německo muselo v té době ve vztahu k Číně řešit mnoho jiných aktuálních problémů. Od roku 1921, kdy jako první evropská země podepsalo obchodní smlouvu bez tzv. kapitulačních klauzulí, mělo s Čínou vztahy, které můžeme definovat jako nadstandartní. Díky nim se německým firmám otevřely dveře do Číny dokořán. Německé firmy se podílely na rekonstrukci čínského hospodářství, především na renovaci a výstavbě železnic, a jejich pozici posilovala proti konkurenci skutečnost, že hlavní slovo ve strategii rozvoje čínského hospodářství měl v Německu vystudovaný geolog, národohospodář a germanofil Weng Wen-chao 翁文灝. Vysoce postavení činitelé obou zemí udržovali užitečné osobní kontakty, například Čankajškův mladší syn Ťiang Wej-kuo 蒋纬国 studoval na vojenské akademii v Berlíně. Německo nejenže v Číně nakupovalo strategické suroviny, ale prodávalo Číně zbraně. Elitní jednotky čínské armády byly vycvičené německými důstojníky.
Nové ideologické spříznění nacistů s militantním Japonskem a eskalace čínsko-japonského konfliktu proto postavila před německou diplomacii problém, jak utlumit aktivity v Číně a zároveň nepoškodit tradičně dobré vztahy, především ekonomické. Dá se předpokládat, že tak delikátní otázky bylo třeba řešit na vysoké úrovni. Je možné, že i tyto otázky byly předmětem jednání Sun Foa s hosty z druhé strany hranice?
Pátrání po pozadí schůzky na Klínovci nám kromě složitých vztahů mezi Německem, Japonskem a Čínou ukázalo, jak málo stačilo, aby všechno dopadlo úplně jinak. Poodhalilo i tehdejší, a možná i dnešní, pohled Číňanů na Evropu a na malé země ve střední Evropě zvlášť.
Například vyslanec Lone Liang se považoval za přítele Československa. Zasloužil se o rozvoj česko-čínských vztahů a v prostředí pražské intelektuální elity se cítil natolik dobře, že bylo jeho snem po válce se do Prahy vrátit. Přesto už i on, jako čínský diplomat a znalec středoevropských poměrů, ohodnotil naši zemi jako pro Čínu nezajímavou.
Jak se dozvídáme v citované knize Mezi Berlínem a Prahou, když váhal, zda má o tajných aktivitách čínské lobby v Berlíně a o jejich případném vlivu na osud Československa informovat pražskou vládu, rozhodl se, pokud nedostane příkaz z Nankingu, nevyvíjet vlastní iniciativu. Jeho syn Hsi-Huey Liang se domnívá, že „(…) otec se tak rozhodl proto, že mu možná na Československu moc nezáleželo.(…) Byla to malá země bez přístupu k moři a neměla tolik zdrojů jako Francie, Británie nebo Spojené státy.“
Na závěr se můžeme pokusit odpovědět na otázku, proč se zřejmě nanejvýš důležité a nanejvýš utajené jednání konalo právě na Klínovci?
Klínovec zřejmě splňoval všechny podmínky: horský hotel, který stál přímo na hranici, ale na české, to jest na neutrální straně, a poskytoval dostatečně komfortní zázemí. Byl dobře dostupný z obou stran, ale zároveň ukrytý v lesích mimo hlavní spoje.
Svou roli asi sehrála blízkost Karlových Varů, které byly mezi horní vrstvou čínské společnosti velmi populární. Číňané byli v těchto lázních a konkrétně v hotelu Lloyd častými hosty. Jezdila se sem „léčit“ například manželka předsedy Suna Fo, paní Čchen Šu-jing 陳淑英, druhý v hierarchii KMT elity a později předseda projaponské kolaborantské vlády Wang Ťing-wej 汪精衛 a jeho manželka Čchen Pi-ťün 陳璧君 a mnozí další. Možná by stálo za námahu prolistovat seznam karlovarských lázeňských hostí, dozvěděli bychom se víc.
Ivana Bakešová, historička a sinoložka
Celý článek včetně historických fotografií jsme uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům spojeným s východní a jihovýchodní Asií.
Zdroj informace v perexu: 1.A MZV Praha, fond sekce II., kart. 466, Prezidium Zemského úřadu pro MZV, březen 1937.
[1] A MZV Praha, fond Kroftův archiv, kart. 13/ Čína, rozhovor Lone Lianga s ministrem Kroftou 23. 11. 1937.
[2] Tento i další citáty jsou převzaty z: Hsi-Huey Liang: Mezi Berlínem a Prahou. Prostor, Praha 2006, strany 244 až 253.
