Článek
Což je paradoxní vzhledem k tomu, že chodit do školy dřív znamenalo být vytažen z bídy a nevědomosti. A předpokládám, že princip, o kterém se budu bavit, neplatí jenom dnes. Pro potřeby tohoto článku ale nebudu v historických rozměrech uvažovat (…tak docela).
Takzvané tradiční instituce dnes děti nutí a vnucují jim a podmiňují jejich úspěch na učení se tradičnímu způsobu uvažování a myšlení, krmí je tradičními pravdami. A tím musí projít, ať chtějí, nebo nechtějí. Také to znamená, že na jakéhokoliv učitele neoblomného v tom, co si myslí, narazí, aby postoupili dál, musí mu říct pouze poslušné „ano“.
A než si nějaký rebel bude myslet, že je moudré se tomuto systému konečně vzepřít, Upozorňuji vás – není. A není to ani hrdinné, a ani vás to nikam nedostane a neposune. Bohužel, i vy budete muset sklonit hřbet a říct své otrocké „ano“ (i v momentě, kdy šéf nebude mít pravdu – hlavně v tom momentě).
Ale to, že tím někdo skutečně trpí, a to, že je všechno tohle strašně kontext dependentní (pravda vyučujícího, že se potlačuje pravda studenta, že se vůbec nemyslí na kontext, když se náhodou učitel a žák dostanou do křížku – a že může být student velmi neprávem „setřen“), a tudíž příležitostně nebo vlastně pokaždé velmi nespravedlivé – to vám nikdo nebere.
Škola totiž velmi čerpá z tradic a učí děti a studenty tomu poklonit se tradicím a pokračovat v tradičních kolejích, kdy díky a skrze tomuto přístupu dostanou děti přístup k tradičně uznávaným profesím (tedy – doufejme, že dostanou). A tady nastává problém, pokud je člověk kreativní, pokud člověk myslí v reáliích aktuálního dynamického světa, a má ambice dělat věci, které jsou velmi moderní, rychle se mění a absolutně nezapadají do forem tradičních čehokoliv – nehádat se potom na každodenní bázi, kdy žák může být daleko inteligentnější, byť může mít pravdu pouze v rámci moderních/aktuálních rychlých (a fluidních, samozřejmě), hranic – má problém. Protože tradiční hodnoty a tradiční práce a tradiční pracovní místa nic jako fluidní hranice neznají. Učitel, na druhou stranu, má za úkol těmito okovy tradic studenta/žáka spoutat. Ano, opět ať chce, nebo ne, ať ví, že to dělá, nebo ne.
Nepohádejte se potom s učitelem, když pravdu máte oba.
Učitelé jsou ti, kteří mají většinu převést na funkční režim tradičního fungování. Na tradiční způsoby režimu, hodnot a vydělávání peněz. A vy jako žák/student potom vylezete z toho institutu a vidíte, jak nic z těch tradičních hodnot, postupů a procesů vlastně nefunguje, a pokud ano, rozhodně ne tak, jak vám to předložili ve škole, a chcete z toho zvěřince vypadnout, protože polovina třídy neumí nic jiného než přitakávat, čtvrtina lidí ani nesmýšlí jako vy a je jim to úplně jedno, a o čtvrtině byste se jenom rádi dověděli, co si o tom, co dnes proběhlo ve třídě, vlastně myslí. Pokud se tedy bavíme o vzorku spolužáků, kteří mají kapacitu a mentální předpoklady děj ve třídě sledovat.
A nebudu pokračovat otázkou, zda jsou tradiční hodnoty tedy správně, nebo špatně. A rozhodně nepůjdu nakusovat téma, jestli tedy tradiční hodnoty ano, ale formy a způsoby učení a trvání na určitých postupech tedy ne, a jak jde jedno proti druhému. Ona celá naše doba jde jedno proti druhému. A ono to tak vlastně vždycky bylo (ne, nebudu popisovat historii) – že pokrokové a potencionálně nebezpečné a potencionálně špatné jde proti tradičnímu, historickému, dobrému a ověřenému. Je jenom iluze myslet si, že teď je těžší dosáhnout pokroku, než bylo v minulosti. Pravděpodobně je opak pravdou. Zvláště vzhledem k rychlosti cestování informace. A pokud v tom nepořádku jedinec umí chodit, tak se trvání učitelů na něčem (na své pravdě) jenom tiše vysměj a nechá to plavat, protože ví, že drtivá většina věcí, bez ohledu na to, kdo trvá na opaku, si najde svoji cestu, a není vždycky potřeba jí dosáhnout trváním si na svém, násilím, rozbroji, hádkami, křikem, arogancí nebo vnucováním.
Oproti očekávání nenavážu tím, kolik příležitostí dnešní studenti mají, že to je ta část, kde je nelituji. Nebo že se zdejší studenti mají jako prase v žitě – v porovnání s třetími zeměmi světa. Ne. Ta část, kde je nelituji, je, že se studenti umí chovat jako kobylky, a že je někdo učí chovat se velmi bezohledně a jít si za svým. Zdravím, ambiciózní rodiče! Přičemž se mnohdy překračují jisté části výchovy, aby se potencovali naděje potomků dostat se co nejdál v rámci výše načrtnutých… reálií. Jedinci tohoto druhu jsou draví, jsou agresivní, a v určitých situacích, za určitých podmínek a použito určitým způsobem to snad může být i dobře. Někdy. No – a tady nastává ten problém. Určitě to není dobře, když to používáte vždycky, absolutně, v situacích nevhodných, a když jste tak nastavený jako člověk, protože tenhle přístup k životu tak trochu deformuje charakter, a tak trochu zkresluje, co svět vlastně je. Co vlastně je lidství.
Jako pravý opak vystupují modely žáků a studentů, kteří se tímto dravým/predátorským způsobem nechovají, a jejich vnitřní svět, který je nutně tímto přístupem k životu omezen, takový vůbec není. Ano, chudáci, ale ne s tím podtextem, s jakým by toto označení tento druh lidí říkal nebo myslel. Jejich svět je mnohdy daleko hlubší, propracovanější, jsou to lidi více spokojení, umí se zabavit sami a nepotřebuji vnější stimuly typu škola nebo počítač. Neexistují a nejsou jen reakce na vnější svět. Kupodivu, systém a školy stále dávají přednost spíše typům copy–paste než typu „Musím si to promyslet“. A to navzdory tomu, že jsou jedním dechem schopni tento přístup kritizovat, a pak jej po dětech zase požadovat. Ten samý člověk, ten samý předmět, o hodinu později. A teď si vyber, kamaráde. A to i ty školy, které hlásají, a tváří se, že jsou spíš zaměřeny a naplněny osobami „nejdřív si to vymyslím, a až potom dojdu k rozhodnutí o akci“, ve skutečnosti preferují typy: „jdeme to udělat!“ Celý systém je tak nastavený – včetně vnucení nějakého termínu, do kdy student musí studium ukončit, a nejde ani tak o existenci hranice, ale jde o to, jak, paradoxně, systém sklání hřbet před rychlostí současné doby a tento termín zkracuje bez nějaké možnosti individuálního přístupu nebo alternativ nebo bez možnosti odvolat se na nějakou mimořádnou situaci, pro kterou by se mělo přistoupit k této alternativní cestě.
Což, jak jistě každého napadne, mě na oplátku nutí nebrat si úplně servítky teď a dané systémy v rámci dané kritiky úplně nešetřit.
Lituji je taky proto, že bez ohledu na to, jak průměrní nebo podprůměrní studenti z nich mohou být, jejich podmínky pro studium se v dnešní době prudce ztížili ze všech stran. Jsou vychovávání a učení lidmi, kteří jsou neustále rozptylovaní novodobými technologiemi a přístupem k informacím, jsou vzděláváni v podmínkách, které jsou mnohdy zvířecí, neboť na rozpadnutí koncentrace někdy stačí jedno za šeptání spolužáka, takže pokud máme ve třídě dítě, jehož záměrem je na pravidelné bázi demonstrovat, že se učit nechce, i ty nejtrpělivější a nejgeniálnější děti přestanou dávat pozor. A možnosti jsou jenom dvě, buď přestanou dávat pozor na spolužáka, který je z oné nepozornosti vytrhne nějakým dobře mířeným úderem do zad, do hlavy nebo do něčeho, případně jistou drobnou krádeží nebo vypůjčením si předmětů z lavice daného spolužáka, což dříve či později vyvolá více či méně nebezpečnou rvačku, anebo přestane dávat pozor na to, co se mu snaží učitelka už po 150 vysvětlit (jelikož náš modelový student je chytrý a podmínky mu přály, pochopil vysvětlené už napoprvé, a další vysvětlování, které má pomoci jeho spolužákům k lepšímu pochopení nebo už konečně alespoň k nějakém pochopení, jemu v hlavě vytváří dál pouze zmatek).
No a konečně také lituji děti, protože veškerý tenhle zvěřinec se musí nějak přežít, a pokud jste aspoň trochu inteligentní, tak po těch technologiích sáhnete, a pokud po nich sáhnete, vidíte, že se s jejich pomocí můžete daleko rychleji učit daleko více věcem naráz, než byste kdy měli přístup v rámci třídy. Bohužel – v některých školách jsou technologie zakazovány. Pro ty děti, které nezvládají, je to bohudík, protože – útěk. A ono by se hrozně stalo, kdyby se teď nenaučili to, co stejně po písemce zapomenou. Ale taky bohužel – pravděpodobně by nejedna paní učitelka s dítětem s problémy ve vzdělávání ocenila, kdyby tomu dítěti, které je v dané hodině absolutně nezvladatelné, mohla strčit do ruky telefon, aby se dané dítě aspoň uklidnilo. Problém je, přirozeně, že dané dítě vám po hodině mobil nevrátí. Nemluvím už o tom, jak by k tomuto přístupu nahlížely ostatní děti. A že paní učitelky jsou samozřejmě zděšením z ambiciózních rodičů bez sebe strachy. Protože ředitel většinou dá za pravdu rodiči, a učitel nevyvázne alespoň bez pokárání.
Dobře, a teď v čem dnešní děti nelituji.
Nelituji je skrze možnosti, které jim dnešní doba nabízí. Nelituji je proto, jak se někdy někteří chovají a jaký mají přístup k věcem. Rozhodně je nelituji proto, jak se někdy někteří dokáží zachovat, mluvit nebo myslet.
Nelituji je za slovník, kterým se brání, i když za něj mnohdy nemohou. Ani za potřebu bránit se. Za lehkost, s jakou berou život a svět. Nelituji je za to, jak jim nedochází souvislosti. Nelituji je za čas, který má většina před sebou, a nelituji je za čas, kterým mohou plýtvat. Nelituji je za čas, kterým mrhají, ani za ten, který si myslí, že ještě mají k promrhání. Za chyby, kterých se mohou a smí dopustit.
A nelituji ty, kteří toho zneužívají.
Nelituji je za to, co ještě nezjistili.
Nelituji je za posměšky, bolest a šikanu, kterých se na druhých dopouští.
Nelituji je za výsměch, na kterém si jednoho krásného dne zpřelámou vaz.
A nelituji šprýmaře.
Za jejich uhelné prázdniny, které se tentokrát poněkud protáhly, a za jejich neosvícené učitele, kteří jim po jejich uhelných prázdninách dopřávají další prázdniny, často a hojně. Ne, tak za ty je také nelituji.
