Nejen školou živ je člověk

Mimo školu po nás nikdo nešel. S kamarádem Jirkou jsme byli nerozlučná dvojka. Domluva, co kdy podnikneme, trochu vázla, protože mě strčili při přechodu do nové školy do šesté B a on pokračoval v Áčku. Různý rozvrh a hned jsme se neviděli. Telefon rodiče Jirky neměli. My zas neměli posla, který by předával informace. Museli jsme to pokaždé oběhat sami. Tedy jen do chvíle, než jsem zkoušel účinky induktoru na revma. V rukách se držely kovové válečky. Když se pořádně přidalo, tak vám to ruce zkroutilo tak hodně, že člověk na nějaké revma rázem zapomněl. Byl u toho i efekt, který mě, elektronika, zaujal. Rušilo to trochu tranzistorák. Dalo se naladit na stupnici i místo, kde to rušilo hodně. Rušilo to i několik metrů daleko.

Ve škole jsme se učili, že se o patent na telegraf přetahoval Marconi s Nikolou Teslou. Výjimečně jsem dával pozor. Věděl jsem tedy, jak jim to fungovalo. To měli raději držet v tajnosti. K našemu induktoru stačilo místo sond do ruky přidělat dráty. Jeden dát na vodovod a druhý natáhnout nahoru jako anténu. Rázem byl dosah přes kopec až na přehradu. A to Jirka bydlel blíž.

Spojení bylo na světě. Mělo to ale jednu vadu. Nemluvilo to, jen to nepříjemně vrčelo. Tón vrčáku šel vyladit nastavením induktoru od basu až po soprán, ale ani tak to nepromluvilo. Nic lepšího jsme neměli. Já morseovku uměl, učili jsme se ji v Pionýru, že prý nám pomůže v boji proti kapitalismu. Jirkův táta přežil válku v Norsku u dnešních kapitalistů, tak se ji Jirka naschvál neučil. Teď měl co dohánět. Vypomáhal si zapisováním čárek, teček a pomocnými slovy. Blýskanice, lupíneček, blýskanice, erb, cílovníci. Bylo to krkolomné, ale pohodlnější a rychlejší než běhat s depeší. Časem se zlepšil a trochu přidal. Já musel zpomalit, aby ho nebylo slyšet až k nám nadávat.

Jednou si táta zavolal souseda, aby nám opravil televizi. „Každou chvíli v tom něco chrčí. Je to slabé, ale když nehrají, tak je to tam a otravuje to.“ Koukal jsem sousedovi přes rameno a záviděl mu, že se v tom vyzná. Poslouchal, oťukával elektronky a elektrolytické kondenzátory, klepal do šasi a kroutil hlavou. „Já nic neslyším,“ konstatoval. „Kde nic není, nemám co opravovat.“

V tom mi to došlo. Nemůže mě slyšet vrčet, když já nepípám a stojím mu za zády. Soused se zdráhal přijmout Žižku, když nic neopravil. No i snaha se cení a těch pětadvacet korun jsme později znovu ocenili. Mně došlo, že máme problém. Zkracovali jsme antény, rušilo to slaběji, ale pořád to tam bylo. Chtělo by to vymyslet něco jiného. Zatím jsme nic jiného neměli, tak jsme si dál hráli na radisty. Zkrátili jsme vysílání tak, že jsme si vymysleli zkratky na to, co se často opakovalo. Také to mělo zmást ty, kteří by naši korespondenci náhodou luštili. Morseovku umí každý pionýr. Občas jsme ale ani my nevyluštili, co ten druhý posílá. Zaujatému pozorovateli to muselo pořádně zamotat hlavu.

Táta byl velitel zdejších hasičů. Já byl hasič také. Jednou k nám přišli dva chlápci. Na první pohled „tajní“. S tátou pokecali v obýváku. Za dveřmi neposlouchám. To je neslušné. Ale když byly ty dveře pootevřené? Neslyšel jsem všechno, ale co jo, to stačilo. „Máme tady někde v okolí černou vysílačku. Usadíme se na týden v hasičské zbrojnici a pomocí triangulace najdeme, odkud vysílá. Vezmeme si klíče.“ Nějaké průkazy ukazovali tátovi při příchodu. Bylo to asi dobré zaklínadlo, protože táta neprotestoval.

Jak nás najdou pomocí cinkání do trianglu, jsem nepochopil, ale pochopil jsem, že máme problém. Na nic jsem nečekal a upaloval s poslední depeší k Jirkovi pěšky. Antény jsme stáhli. Induktory zabalili do krabiček. Už jsme je nepotřebovali. Na léčení revma je ještě hodně roků čas. Přestali jsme vysílat. Došlo mi, že to má jednu velkou chybu. Vysílání přestalo poté, co dali tátovi informaci, že tu někde někdo vysílá.

Po týdnu přišli klíče vrátit. Neříkali nic. Tím to zdánlivě skončilo. Nezbylo než si informace sdělovat pěšky.

Co dál. Měli jsme už tenkrát odzkoušený světelný telefon na stovky metrů, ale k Jirkovi není vidět. Zvonkového drátu jsme měli sotva dvacet metrů a k Jirkovi je to skoro kilometr. Odmotávat drát z nějaké cívky a táhnout ho přes potok a zahrady byla blbost. Čekalo se na nápad. Když čekáte trpělivě, šanci máte. Nápad přišel.

Hodil by se vojenský polní telefon. Třeba i z první světové, o kterém mi děda vyprávěl. Nevyprávěl často o tom, jak válčil v Itálii. Jednou se rozpovídal, jak pomáhal kamarádovi vrátit střeva do břicha, když blízko nich vybuchl dělostřelecký granát. Když viděl, co to se mnou udělalo, tak příhody z války skončily. Pochlubil se jen s tím, že se nakonec z italské fronty dostal kvůli vynálezu, který podal. To mu asi zachránilo život. Diplom o tom visel na půdě. Chodil jsem ho tam prohlížet a asi z něj čerpal nápady. Spíš jsem je čerpal od dědy. Děda uměl všechno, ale v té době už děda nežil. Tak to zůstalo na mně.

Takový telefon z války fungoval tak, že jeden pól pro spojení byla země a druhý natažený drát. Ten drát, co my nemáme.

Po základce jsme na čas každý šel svou cestou. Jirka se vyučil na nádražáka. Začal jezdit jako strojvůdce. Já šel na gympl, známky mi na elektrotechniku nestačily. Gympl, dobrá škola pro rodiče studentů, kteří chtějí dítko postrčit na nějakou vejšku.

U mě došlo k mejlce. Z výšek mě tehdy zajímaly jen ty skály, vysoké holky a to, co se děje na nebi.