Článek
Tohle je rodinná klasika. Dvojí metr tak tlustý, že by se dal použít jako zárubeň. Pes? Okamžitě přednáška o hygieně, zodpovědnosti, sousedech a tom, že „tady nejsi ve svém“. Papoušek? To je přece člen rodiny. To je „naše zlatíčko“. To, že řve od rána do večera a jeho decibely by probudily i mrtvého, se nepočítá. Protože je jejich.
A když na to upozorním, dostanu obvyklou odpověď: „To není to samé.“ Jasně. Není. Papoušek je jejich argument. Pes by byl můj.
„Bydlíš u nás.“ Nejčastější věta, kterou se dusí dospělost.
V určitém věku už není normální, že mi rodiče diktují, co smím a nesmím – jen proto, že spolu sdílíme adresu. Chápu pravidla soužití. Chápu ohleduplnost. Ale tohle není ohleduplnost. Tohle je kontrola zabalená do věty „naše domácnost“.
Jenže pozor: když je to tak strašně „jejich domácnost“, proč v ní řve celý den papoušek? Proč to nevadí sousedům? Proč to nevadí jim? Proč to najednou není „rušení“ a „smrad“? Protože u zvířat se často neřeší zvíře. Řeší se autorita.
Pes by mi dal svobodu. A to je pro některé rodiče nebezpečné.
Pes není jen mazlíček. Pes je čas. Režim. Vztah. Vlastní malý svět. A rodiče to často cítí instinktivně: pes by znamenal, že už nejsem jen „jejich dítě v bytě“. Že mám něco svého, co se nepodřizuje jejich náladě, jejich pravidlům a jejich tichému dohledu.
Papoušek je naopak symbol: „Tady je to naše.“ Všichni se přizpůsobí jemu. I já. A tím pádem se přizpůsobím i jim.
A tak se z debaty o psovi stane debata o moci. Jen se tomu říká „pořádek v domácnosti“.
Když se ozvu, jsem nevděčná. Když mlčím, jsem zvyklá.
Tohle je ta past. Jakmile se ozvu, jsem prý drzá: „My tě tu necháváme bydlet zadarmo a ty ještě chceš psa?“ A já mám v tu chvíli chuť říct: ne, já nechci psa „za odměnu“. Já chci normální spravedlnost. Buď platí pravidla pro všechny, nebo si přiznejme, že pravidla jsou jen páka.
Protože jestli mi někdo zakazuje psa kvůli hluku, zatímco papoušek řve celý den, tak nejde o hluk. Jde o to, kdo rozhoduje.
Realita je jednoduchá: buď dohoda, nebo samostatnost
Nechci dělat domácí převrat. Ale už mě nebaví žít v systému, kde mám být dospělá jen tehdy, když se to rodičům hodí. Takže pro mě existují dvě čisté varianty:
- Dohoda: jasná pravidla pro zvířata v bytě. Hluk, péče, úklid, zodpovědnost. Stejné pro psa i papouška.
- Samostatnost: pokud dohoda neexistuje, tak je to jen otázka času, kdy půjdu pryč. Protože bydlet „u rodičů“ a zároveň poslouchat zákazy jak ve třinácti není pomoc. To je stagnace.
Největší ironie? Pes by byl tišší než ten jejich papoušek.
A tohle je ten moment, kdy se musím smát. Protože kdybych si pořídila rozumného psa, vychovaného, s venčením a režimem, pravděpodobně by v bytě bylo víc klidu než teď. Jenže tady nejde o klid. Tady jde o to, aby byl klid hlavně v jejich hlavě: že mají kontrolu.
A já? Já mám taky jednu hranici. A ta se jmenuje: spravedlnost. Buď platí pro všechny, nebo to není pravidlo. Je to manipulace.
