Článek
Když jsem tu částku odeslala, měla jsem pocit, že dělám správnou věc. Sto tisíc. Ne „pár tisíc za kroužek“. Sto tisíc za kurz, který jí měl pomoct, posunout se a otevřít další dveře. Viděla jsem v tom investici do její budoucnosti. A taky tichou dohodu: my podpoříme, ty se budeš snažit.
Jenže realita byla brutálně jednoduchá: nepřišla tam ani jedinkrát. Nula účasti. Nula snahy. Nula studu.
Sto tisíc není „podpora“. Sto tisíc je závazek
Nevím, kdy se stalo normální, že dospělé dítě bere rodičovské peníze jako samozřejmost. Bez odpovědnosti, bez slova díků, bez pocitu, že aspoň něco musí vrátit – třeba jen tím, že se zvedne z gauče a na ten kurz dojde.
Sto tisíc je pro někoho půlroční rezerva, pro někoho část hypotéky, pro někoho několik měsíců práce. Já to dala, protože jsem jí věřila. Protože jsem si říkala: „Když jí to pomůže, stojí to za to.“ Jenže to nebylo „pomůže“. Bylo to „zaplať a neotravuj“.
Nejhorší není lenost. Nejhorší je ta drzá samozřejmost
Kdyby za mnou přišla a řekla: „Nezvládám to, stydím se, bojím se, jsem přetížená,“ pochopím to. Ale ona neřekla nic. Prostě tam nepřišla. A když jsem se zeptala proč, odpověď byla ve stylu: „No… nějak jsem se k tomu nedostala.“
Tohle je věta, která by měla být zakázaná u věcí za sto tisíc. U něčeho, co vám někdo zaplatil z vlastních peněz, protože věřil, že ve vás něco je.
A co mě dorazilo nejvíc? Že se ani nepokusila to zachránit. Nenapsala jim. Neřešila náhradní termíny. Neřekla: „Zkusím aspoň část.“ Prostě nic. Jako kdyby šlo o aplikaci, co se dá odinstalovat.
Generace „já mám nárok“ a rodiče, co se bojí být za zlé
Je moderní říkat, že mladí jsou přetížení. Že mají úzkosti. Ano, někdy ano. Ale je taky moderní utíkat před odpovědností a maskovat to „psychohygienou“.
Nejdu? Nevadí, chráním si hranice.
Neplním? Nevadí, hledám se.
Vezmu si peníze? Nevadí, rodina má podpořit.
A rodiče často drží pusu, aby nebyli „toxičtí“. Jenže vztah, kde jedna strana platí a druhá ani nepřijde, není vztah. To je finanční vysávání.
Co bude dál? Už žádné šeky bez odpovědnosti
Nechci slyšet „však jsou to jen peníze“. Nejsou. Jsou to hodiny práce, nervy a odložené plány. A hlavně hranice. Jestli platím a nemám žádné slovo, nejsem rodič. Jsem sponzor.
A sponzorování končí. Jestli bude chtít další „podporu“, bude to mít jasné podmínky: docházka, konkrétní plán, zodpovědnost. Protože nejdražší na tomhle není kurz za sto tisíc. Nejdráže vyjde moment, kdy vám dojde, že jste vlastní dítě nenaučili vážit si ničeho – ani vás.
