Článek
Na vesnici nic neutajíš. Ale že mě jednou budou pomlouvat vlastní rodiče, to jsem nečekala.
První signál: v obchodě prodavačka prohodí: „Maminka říkala, že na ně vůbec nemáš čas, že se staráš jen o svou kariéru.“
Zasmála jsem se. Než mi došlo, že to myslí vážně. A že tohle slyší půl vsi. O mně. Od mých rodičů.
Moje verze vs. jejich pohádka pro publikum
Já: odstěhovaná, pracuju, platím si svoje, o víkendech jezdím pomáhat – nákupy, doktory, úklid, zahrada.
Oni: „Odešla, nechala nás tu samotné, už pro ni nejsme priorita.“
Párkrát jsem odmítla požadavky typu „přijeď hned dneska, potřebujeme posekat zahradu“ a překročila jsem neviditelnou čáru. Z hodné dcery se stala nevděčná potvora. Ne doma – tam je ticho a výčitky. Venku ale předvádí celý emocionální stand-up na téma „jak jsem je zklamala“.
Rekonstrukce jako rozbuška
Finální výbuch přišel, když mi oznámili, že bych jim měla „logicky“ přispět na rekonstrukci domu.
„Vždyť to jednou bude tvoje,“ prohlásil táta, jako by citoval zákon.
Když jsem řekla NE, rozjela se mašinerie. Telefonáty, ublížené zprávy, pauza v komunikaci.
A pak se to přelilo ven, k sousedům, do hospody, k řezníkovi:
„Nechce pomoct.“
„Myslí jen na sebe.“
„Auto si koupí, ale rodičům nedá.“
Najednou jsem měla pověst, kterou jsem si nevybrala. Ale kterou si pro sebe pečlivě namalovali oni.
Zrada není, když drbe sousedka. Zrada je, když to dělá máma
Konfrontovala jsem je.
„Říkáte ostatním, že se o vás nestarám?“
Místo odpovědi přišly výmluvy:
„My si jen občas posteskneme.“
„To si lidi přibarví.“
„Ty všechno hrotíš.“
Ne. Oni to hrotí. Akorát ne doma se mnou, ale cizím lidem na rameni. Ze sebe dělají oběti a ze mě viníka. Protože v téhle roli se jim žije pohodlněji.
Dobře, hrajeme na veřejnosti
Dlouho jsem držela pusu, aby „rodina nevypadala rozhádaně“. Zatímco oni mě klidně shazovali kdekoliv, kde byl někdo ochotný poslouchat.
Tak jsem přepnula režim.
Když se mě sousedka zeptala: „Jak to, že jsi rodičům nepomohla s instalatérem?“ odpověděla jsem:
„Protože mi zavolali ve dvě ráno, jako by to byla moje povinnost. Tři víkendy předtím jsem u nich zadarmo malovala.“
Když jiná pronesla: „Slyšela jsem, že na ně kašleš,“ jen jsem se usmála:
„Myslíte ty rodiče, kterým půl roku vozím nákupy a pak o mně vykládají, že jsem sobec?“
Nepomlouvala jsem je. Jen jsem přestala uklízet jejich bordel.
Drby mají dvě strany. Já jim tu druhou nastavila
Najednou to začalo drhnout. Ne mezi mnou a vesnicí, tam lidi vidí, slyší, skládají si to. Drhnout to začalo mezi nimi a jejich pečlivě pěstovaným obrazem „chudáků rodičů“. Protože už nebyli jediní, kdo vypráví příběh.
Rozhodla jsem se, že už nebudu jejich reklamou. Přestala jsem chránit jejich pověst víc než vlastní důstojnost. Nejsou ochotní mluvit se mnou fér? Tak ať nežádají, abych já mlčela, když na mě ukazují prstem před ostatními.
