Článek
Než se nám narodil Matěj, byli jsme ti tiší sousedé. Nepořádali jsme večírky, nepouštěli hlasitou hudbu a po desáté večer jsme se snažili nedupat ani nevysávat.
Potom přišlo dítě. A s ním zvuky, které nelze naplánovat podle domovního řádu.
Když bylo synovi čtrnáct měsíců, začaly mu růst stoličky. Několik nocí po sobě se budil a plakal. Nosili jsme ho, chladili mu dásně a střídali se u postýlky. Byli jsme vyčerpaní a nejvíc ze všech jsme si přáli, aby přestal.
Soused měl jednoduché řešení
Čtvrtou noc někdo zabouchal do topení. Ráno jsme našli ve schránce lístek.
Měli jsme si dítě okamžitě uklidnit. Pokud to nezvládáme, nemáme prý bydlet v paneláku a měli bychom se odstěhovat někam, kde nebudeme rušit slušné lidi.
Manžel se šel sousedovi omluvit a vysvětlit situaci. Dozvěděl se, že ho naše rodinné poměry nezajímají. Potřebuje spát a pláč dítěte je náš problém.
V tom měl částečně pravdu. Matěj je naše odpovědnost. Jenže dítě není vrtačka, kterou po desáté vypnete ze zásuvky.
Také rodiče chtějí ticho
Někdy mám pocit, že si lidé představují rodiče sedící vedle plačícího dítěte s kávou a pobaveným výrazem. Jako bychom si jeho křik užívali a čekali, až doobtěžuje celý dům.
Ve skutečnosti jsme přesunuli postýlku od společné zdi, položili koberec a pořídili silnější závěsy. Při každém nočním pláči jsme vstávali okamžitě. Ne kvůli sousedovi, ale protože jsme chtěli synovi pomoci.
Přesto jsme nedokázali zaručit absolutní ticho. Takovou moc rodiče nemají, i když jim ji okolí rádo přisuzuje.
Ohleduplnost musí fungovat na obě strany
Samozřejmě existují rodiče, kteří nechají děti celé hodiny křičet, běhat po bytě o půlnoci a mlátit hračkami do podlahy. Věta „jsou to děti“ nemůže omluvit úplně všechno.
Stejně tak ale nelze považovat každý dětský zvuk za porušení práva na noční klid. V bytovém domě slyšíme psy, pračky, sprchy, hádky, televize i ranní budíky. Slyšíme zkrátka život lidí, kteří bydlí několik centimetrů od nás.
Soused si po týdnu stěžoval správci domu. Ten s námi situaci probral, ale žádný kouzelný vypínač na dítě nám také nepředal. Matějovi zuby nakonec vyrostly a noční pláč ustal.
Do lesa jsme se neodstěhovali
Se sousedem se dnes zdravíme jen krátce. Chápu, že byl unavený. My byli také. Rozdíl byl v tom, že on mohl použít špunty do uší. My jsme museli utišit dítě, které bolelo něco, čemu ještě nerozumělo.
Ohleduplnost neznamená, že rodiče mají rezignovat na snahu. Znamená ale také přijmout, že děti občas pláčou a domy nejsou zvukotěsné.
Kdo chce žít v naprostém tichu, má na to plné právo. Nemůže však požadovat, aby se kvůli jeho představě ticha všechny rodiny s dětmi odstěhovaly do lesa.
