Článek
Kdybych soudila podle Instagramu svého exmanžela, žije si sen. Nová přítelkyně jak z katalogu, nová motorka, kožená bunda, výlety, srazy, hory. Jediná věc, která u něj zůstala v režimu chudáčka? Alimenty. Ty „posílá“, jak s oblibou říká, „když to zrovna vyjde“.
Na benzín to vyjde vždycky. Na nový výfuk taky. Na dárky pro slečnu za ním na sedadle samozřejmě. Jen když přijde řada na vlastní dítě, náhle nevyjde nic.
„Jsem v mínusu.“ Ale jen když jde o dítě
Když připomenu, že peníze nedorazily, spustí naučený monolog: „Víš, jak je to teď těžký, jsem v mínusu, všechno je drahý.“
Říká to muž, který si zrovna postuje fotku z moto-víkendu, v nové kombinéze za desetitisíce.
On nemá problém nemít. On má problém dát. Alimenty má v hlavě jako dobrovolný příspěvek, ne povinnost. Jako dýško po fajn rozvodu. Když má náladu, něco pošle. Když nemá, pošle výmluvu.
Dítě jako náklad, motorka jako láska
V jeho světě je naše dítě položka v Excelu. Číslo, které „bylo fajn, kdybys trochu snížila“. O motorkách mluví s vášní, o alimentu jako o dani.
„Chápeš, motorka je to jediný, co mi zbylo pro radost,“ hájí se.
Jo, já chápu. Akorát že mně pro radost nezbylo nic. Já jsem ta, co řeší školku, oblečení, jídlo, kroužky, lékaře. Z mého účtu odchází realita. Z jeho účtu občas symbolická částka a fotky, jak je „svobodný chlap, co si užívá život“.
„Vždyť něco posílám“
Jeho oblíbená věta: „Vždyť něco posílám.“
Jednou něco, dvakrát nic, pak pět stovek „na dobrý pocit“, potom tři měsíce ticho. Dítě mezitím každý den jí, roste, potřebuje boty, kroužky a teplé oblečení. Školka ani doktoři „jak to vyjde“ neberou.
On si myslí, že alimenty jsou dohadovací bazar. Jenže tohle není slevová akce. To je život jeho dítěte. A to dítě jednou uvidí, že táta měl na benzín, na motorku, na víkendy v Alpách, ale ne na stabilní platbu každý měsíc.
Já „beru peníze“, on bere odpovědnost
Když na něj zatlačím, otočí to:
„Ty mi jenom bereš peníze.“
Ne. Já je neberu jemu. Já je sháním pro dítě. To jen v jeho hlavě je všechno, co odejde od jeho účtu, útok.
Alimenty nejsou laskavost. Nejsou příspěvek „podle situace“. Jsou naprosté minimum za to, že si kdysi troufl stát se otcem. Rozvod nevymazal rodný list. Vymazal jen jeho pohodlí mít dítě doma a zároveň nevidět, kolik stojí.
Motorka jednou zrezne. Vzpomínky dítěte ne
Jednou se mě moje dítě zeptá, proč táta platil „jak to vyjde“. A já mu to řeknu. Bez obalu. Že někteří dospělí si pletou svobodu s útěkem od odpovědnosti. Že je snadné koupit si motorku a novou holku, ale těžké každý měsíc poslat peníze na něco tak nudného, jako je dětská obuv a obědy.
Až se bude rozhodovat, jakým rodičem chce být ono samo, doufám, že si tenhle obrázek zapamatuje. Že pochopí, že táta, který žije naplno, ale platí napůl, není frajer. Je to zbabělec na dvou kolech, který ujíždí hlavně před vlastní zodpovědností.
