Článek
Pracovala jsem jako regionální koordinátorka a starala se o sedm poboček. Při nástupu mi šéf vysvětlil, že služební auta jsou momentálně obsazená. Občas proto budu muset použít vlastní vůz, než firma situaci vyřeší.
Souhlasila jsem. Auto jsem měla a nechtěla jsem hned první den působit problémově.
Z několika cest měsíčně se ale rychle staly tři nebo čtyři týdně. Vozila jsem materiály, kontrolovala pobočky a někdy vyzvedávala zboží od dodavatelů. Za půl roku jsem kvůli práci najela přes dvanáct tisíc kilometrů.
Firma mi proplácela benzin podle účtenek. Když jsem se zeptala na opotřebení auta, šéf se zatvářil překvapeně.
„Vždyť bys ho stejně používala,“ řekl.
Na dálnici jsem zůstala stát
Jedno úterní ráno jsem vezla smlouvy a prezentační materiály na pobočku vzdálenou sto třicet kilometrů. Na dálnici začalo auto ztrácet výkon a po chvíli jsem musela zastavit.
Odtah stál téměř pět tisíc korun. V servisu mi oznámili, že je potřeba vyměnit spojku a setrvačník. Oprava vyšla na třicet osm tisíc.
Netvrdím, že se auto porouchalo výhradně kvůli pracovním cestám. Bylo osm let staré a závada mohla přijít i později při soukromé jízdě. Jenže většinu kilometrů za poslední měsíce jsem najela pro firmu, která na mém autě stavěla celý provoz regionu.
Požádala jsem proto alespoň o částečný příspěvek.
Soukromé auto, soukromý problém
Šéf mou žádost odmítl během několika minut. Auto je prý můj majetek, a firma proto nemůže platit jeho opravy. Hned potom se zeptal, kdy bude vůz znovu pojízdný, protože do konce týdne potřebuje doručit materiály na dvě pobočky.
Odpověděla jsem, že opravu si zatím nemohu dovolit. Navrhla jsem, aby mi firma půjčila služební vůz nebo zaplatila pronájem.
Ani jedno prý nebylo v rozpočtu.
Když jsem oznámila, že své auto už k pracovním cestám používat nebudu, začal mluvit o loajalitě a komplikacích, které tím způsobím kolegům. Najednou jsem nebyla zaměstnankyně, které firma měsíce šetřila za dopravu. Byla jsem člověk, který odmítá pomoct.
Největší chybu jsem udělala já
Všechno jsme měli domluvené jen ústně. Neřešila jsem přesné podmínky, náhradu za kilometry ani to, kdo ponese další náklady. Chtěla jsem být vstřícná a firma si na mou vstřícnost rychle zvykla.
Po mém odmítnutí se během týdne zázračně našlo volné služební auto. Dostával ho ovšem kolega a já měla na vzdálené pobočky jezdit vlakem, přestože cesta trvala téměř dvakrát déle.
O dva měsíce později jsem dostala výpověď.
Firma možná nemusela zaplatit celou opravu mého auta. Neměla ale očekávat, že jí budu svůj majetek poskytovat téměř zdarma a všechna rizika ponesu sama. Od té doby vím, že ochota pomoci není pracovní povinnost.
