Článek
Čas od času se objeví někdo, kdo si posteskne, že mu stát vyměřil důchod, ze kterého se nedá žít. Že je to nespravedlivé, že se celý život dřel a teď mu zbyla jen almužna. Ano, důchodový systém v Česku není žádná výhra. Ale fakta jsou neúprosná – důchod není odměna za to, že člověk celý život něco dělal. Je to matematika. Pokud někdo odvedl do státní kasy málo, tak na stará kolena taky málo dostane.
Dvacet let za kasou? To nestačí
Paní Anna strávila dvacet let jako pokladní v obchodě. Těžká, fyzicky náročná práce, o tom není pochyb. Ale dvacet let na jednom místě, za minimální mzdu a bez jakéhokoliv posunu? Jak může někdo očekávat, že na konci takového pracovního života přijde tučná odměna? Důchody se nepočítají podle toho, kolik hodin kdo odpracoval, ale kolik peněz za život do systému odvedl. A kdo pracuje na minimální mzdu, nemůže očekávat maximální důchod.
Realita je nekompromisní. Pokud si někdo dvacet let nechá vyplácet minimum a neřeší, co bude dál, nemůže se divit, že stát mu vyměří důchod, který odpovídá právě tomu minimu. Ano, možná nebyly jiné možnosti. Možná to byl osud. Ale stát není charita a důchody nefungují na principu solidarity s těmi, kdo dopadli hůř. Je to čistě systém, který vrací to, co se do něj vložilo.
Práce načerno? Čemu se diví?
Paní Anna o práci přišla, když jí bylo padesát. Přesně ve věku, kdy je velmi těžké najít nové místo. A tak se uchýlila k tomu, co dělají tisíce lidí – práce načerno. Peníze bokem, žádné daně, žádné odvody, žádná zodpovědnost vůči systému.
Jenže po dvaceti letech práce načerno přichází nepříjemné vystřízlivění. Stát peníze nerozdává podle toho, kdo jak tvrdě pracoval, ale podle toho, kdo mu jak poctivě odváděl. A najednou je tu problém – důchod se vypočítává jen z oficiálních příjmů. To, co se bralo v hotovosti, to, co nikdy neprošlo účetnictvím, najednou neexistuje. Bylo to výhodné? Určitě. Ale každý si musí být vědom toho, že dříve či později přijde den, kdy se ukáže, jakou cenu taková „výhoda“ měla.
Péče o rodinu není zaměstnání
Další roky strávila paní Anna péčí o nemocnou matku. Poté pomáhala s vnoučaty. Záslužná, těžká a vyčerpávající práce. Nikdo nepopírá, že rodina je důležitá. Ale důchod není odměna za obětavost. Stát důchody nepočítá podle toho, kdo se kolik obětoval pro blízké. Počítá je jen podle odpracovaných let a odvedených peněz.
Kdo tráví klíčová léta života mimo pracovní trh, ten nemůže čekat, že mu stát vyplatí stejný důchod jako těm, kteří pracovali nepřetržitě. Je to tvrdé? Ano. Ale jinak to ani fungovat nemůže. Pokud by stát rozdával důchody jen na základě „zásluh“ ve smyslu životních těžkostí, kde by se určovala hranice? Jak by se určovalo, kdo se obětoval víc a kdo méně?
Každý je odpovědný za své stáří
Je to krutá pravda, kterou ale někdo musí říct nahlas: důchody nejsou nespravedlivé. Jsou přesně takové, jaké si lidé během života vytvořili. Kdo si nespořil, kdo neinvestoval, kdo se nepojistil, kdo žil ze dne na den s tím, že „nějak bude“, ten teď sklízí důsledky svých rozhodnutí.
Ano, život není fér. Ano, ne každý měl stejné možnosti. Ale tohle není otázka štěstí nebo smůly. To je otázka přístupu k vlastní budoucnosti. Každý měl během svého života příležitost přemýšlet nad tím, jak se zabezpečí na stáří. A pokud někdo celý život spoléhal na to, že stát se o něj postará, měl by si přiznat, že právě tohle byla ta největší chyba.
Systém není dokonalý. Ale je spravedlivý v tom, že funguje pro všechny stejně. A pokud se někdo ve stáří cítí podvedený, měl by se nejdřív podívat do zrcadla.
