Článek
Každou chvíli slyšíme nářky, jak je život nespravedlivý, jak jsou mzdy směšné a jak za to může vláda, kapitalismus, zaměstnavatelé nebo vesmírné konstelace. Ale ruku na srdce – vážně je každý, kdo dnes bere minimální mzdu, oběť systému? Nebo si za to část těchto lidí prostě může sama?
Kolik těch, co si dnes stěžují, že mají sotva na nájem, si samo zavřelo dveře k lepšímu životu? Neudělali maturitu, protože se jim nechtělo učit. Nedodělali ani učňák, protože je to nebavilo. Celé mládí proflákali venku s partou nebo proseděli u počítačových her a teď brečí, že musí dřít za almužnu.
Sorry, ale co jste jako čekali? Že vás bude někdo platit zlatem jen za to, že se uráčíte dorazit na směnu?
Dostaneš za to přesně tolik, kolik si zasloužíš
Tohle je tvrdá realita, se kterou se ale spousta lidí odmítá smířit. Skutečnost, že když nic neumí, nikdo jim nebude dávat desetitisíce jen tak z dobré vůle, je pro ně nějakým záhadným způsobem nepochopitelná.
Ano, ne každý může být právník nebo programátor. Ale dneska existuje tolik možností – rekvalifikace, večerní školy, kurzy, dokonce i zadarmo! Stačí jen chtít. Jenže to je ten problém. Oni nechtějí.
Radši se budou vztekat, že „mají právo na důstojnou mzdu“, ale už se nezeptají sami sebe: A co jsem udělal pro to, abych si ji zasloužil?
Hlavně si postěžovat, že?
To je to nejjednodušší. Dát si kafe, otevřít Facebook a napsat status o tom, jak je svět nespravedlivý. A přitom si vůbec nepřipustí, že by vina mohla být i na jejich straně.
Jasně, život není vždy fér. Někteří lidé mají těžký start do života, zdravotní problémy nebo jiné překážky. Ale ruku na srdce – u kolika z těch, co si teď stěžují, je ten pravý problém to, že se prostě jen rozhodli neudělat nic navíc?
Ať si to každý přebere, jak chce. Ale pokud si někdo celý život jen stěžuje, nic neumí a odmítá se snažit, měl by se smířit s tím, že bude mít vždycky jen to minimum, co si zaslouží.
