Článek
V devatenácti jsem dokončila školu a v pondělí nastoupila do fabriky. Budík zvonil v půl páté, autobus jel v 5.12 a mistr opravdu nezkoumal, zda jsem ranní typ. Práce mě nebavila každý den. Někdy mě nebavila ani trochu. Přesto jsem vstala a šla.
Výplata nebyla vysoká, ale doma by nikoho nenapadlo, že mi rodiče budou dál platit jídlo, oblečení a zábavu, než objevím své životní poslání. Dospělost znamenala, že se o sebe postarám.
Dnes slyším, že člověk nemá dělat nic, co ho nenaplňuje. To zní krásně. Jenže poplatky, nájem ani plná lednice se na naše naplnění neptají.
Dnes se odchází při prvním nepohodlí
Dcera mé kamarádky vystřídala za dva roky pět zaměstnání. V jednom jí vadila vedoucí, v dalším brzké vstávání, ve třetím prý necítila prostor k růstu. Mezi jednotlivými pokusy bydlela u matky a čekala na práci, která jí bude „dávat smysl“.
Když jsem poznamenala, že každá práce obsahuje i nepříjemné povinnosti, podívala se na mě, jako bych obhajovala otroctví.
Podobné příběhy slýchám stále častěji. Mladý člověk přijde do firmy a po měsíci se ptá na povýšení. Nechce přesčas, nechce dojíždět, nechce dělat úkoly, které nemá přesně vyjmenované ve smlouvě. Zároveň ale očekává plat, za který si okamžitě pronajme pěkný byt a několikrát ročně odjede na dovolenou.
Ne všechno staré bylo správné
Nemyslím si, že bychom měli minulost idealizovat. I my jsme snášeli věci, které jsme snášet nemuseli. Neplacené přesčasy, ponižování od nadřízených nebo práci během nemoci. Báli jsme se ozvat a zaměstnavatelé toho využívali.
Mladí mají pravdu, když odmítají obětovat zdraví firmě, která je bez zaváhání nahradí. Mají právo chtít férový plat, volný čas i slušné zacházení.
Jenže hranice mezi zdravým sebevědomím a pohodlností existuje. A není pravda, že každá kritika pracovní morálky je automaticky útokem staré generace, která nerozumí modernímu světu.
Povinnost není sprosté slovo
Práce člověku nedává jen peníze. Učí ho vydržet, dokončit úkol, přijít včas a nést následky vlastních rozhodnutí. Ne všechno v životě musí být příjemné, aby to bylo užitečné.
Když se mi nechtělo do práce, prostě jsem šla. Ne proto, že bych neměla vlastní sny, ale protože jsem věděla, že můj život nemůže financovat někdo jiný.
Možná jsme byli až příliš poslušní. Dnešní mladí jsou zase někdy až příliš přesvědčeni, že svět musí respektovat každou jejich momentální potřebu.
Nemusíme se vracet k době, kdy zaměstnanec mlčel a snášel všechno. Trocha obyčejné odpovědnosti by nám však neuškodila. Protože dospělost nezačíná ve chvíli, kdy člověk zjistí, co od života chce. Začíná tehdy, když pochopí, že pro to také musí něco udělat.
