Článek
Měla jsem za to, že prostě nemáme peníze. Že je to jednoduše těžká doba, všechno je drahé, ceny letí a na účtu je vždycky nula už pár dní před výplatou.
Ale pak jsem udělala něco, co mi otevřelo oči víc než všechna finanční poradenství světa: začala jsem si psát každý, ale opravdu každý výdaj.
A málem jsem se složila.
Ne, nebylo to kvůli inflaci. Ani kvůli cenám másla.
Bylo to kvůli nám.
Není to o tom, že nemáme. Je to o tom, jak rozhazujeme
Začalo to nevinně. Kafe cestou do práce. Dvakrát týdně. A když je stres, tak i víckrát.
Pak „něco malého“ v pekárně. Pár baget, croissantů, kobliha, houska.
Pak drogerie – vždyť to přece potřebuju, že. Šampon. Maska. Nehty. Krém.
Dítě chce „jen balíček kartiček“ u pokladny. Partner si vezme energeťák, protože „je vyčerpaný“. A večer? Objednáme pizzu. Jen dneska.
Jenže „jen dneska“ bylo patnáctkrát do měsíce.
A když jsem to všechno sečetla, zjistila jsem, že jen za zbytečnosti jsme za měsíc vyhodili přes dvanáct tisíc. A já si mezitím zoufala, že nemáme na dovolenou.
Lžeme si do kapsy a děláme, že jsme oběti
Celé měsíce jsem si myslela, že jsme prostě chudí. Že „to nejde“. Jenže ono to šlo – jen jsme se nechovali chytře. Chovali jsme se pohodlně.
Nejsme oběti systému. Jsme oběti vlastního zvyku.
Zvyku kupovat bez přemýšlení. Zvyku odměňovat se. Zvyku ulevit si věcí, místo řešením.
A hlavně – nechuti vidět pravdu černou na bílém.
Tabulka mi změnila život
Když jsem si poprvé zapsala vše do excelu, měla jsem chuť ho okamžitě smazat. Bylo to jako podívat se do zrcadla po roce ignorace. Bolí to.
Ale hned druhý měsíc jsem zírala, co všechno šlo změnit. A ani to nebolelo. Stačilo přestat dělat nákupy ze zvyku, ze stresu a z pohodlnosti.
A najednou to nebylo „od výplaty k výplatě“.
Najednou to bylo: „Hele, máme tři tisíce navíc. Chceš je fakt projíst?“
Problém nejsou peníze. Problém je finanční negramotnost
Nejhorší věta, kterou si říkáme, je: „vždyť to je jen pár korun.“
Ne, není.
Těch „pár korun“ jsou desítky tisíc ročně. Jsou to nenápadné úniky, které nás dusí.
A my se mezitím tváříme, že „to nejde jinak“. Jenže ono by to šlo – kdybychom měli odvahu přiznat, že problém jsme my sami.
Nejsme chudí. Jsme nezodpovědní
Nechci být jemná. Nechci utěšovat. Řeknu to natvrdo: mnoho z nás není v krizi. Jen prostě neumíme zacházet s penězi.
Kdybychom si všechno, co jsme projedli, prokouřili, prolili a proklikali, dávali bokem, máme za rok na dovolenou. Na opravu auta. Na lepší život.
Ale museli bychom chtít vidět pravdu. A ta není sexy. Ta není cool. Ta neomlouvá.
Jen ukazuje, kde je chyba.
A co vy? Už jste si někdy napsali úplně všechno, co utrácíte? Anebo pořád jen věříte, že „je to tou dobou“, zatímco z vašeho účtu mizí tisíce na věci, bez kterých byste mohli bez problémů žít?
