Článek
Vešla jsem do obýváku a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. Seděl na gauči s mobilem v ruce. S mým mobilem. Nastal takový ten typ ticha, kdy i pes radši zmizí.
„Co děláš?“
Ani nemrkl: „Dívám se ti na zprávy. Mám na to právo. Jsme manželé.“
Ta věta mě sejmula víc než cokoliv, co by v těch zprávách našel. Nešlo o obsah. Šlo o ten samozřejmý nárok: vzal si mě = může si vzít i moje soukromí.
„Když nic neskrýváš, nemůže ti to vadit“
Samozřejmě vytáhl klasickou výbavu:
„Vždyť nejsme cizí lidi.“
„Co je tvoje, je i moje.“
„Když nemáš co skrývat, nemůže ti to vadit.“
Tak jo. Podle téhle logiky bych měla mít právo vidět jeho výpis účtů, historii vyhledávání, zprávy s maminkou a kolegy. Taky mu to nemůže vadit, když nemá co skrývat, ne?
Najednou ticho. Tam, kde končí jeho kontrola, prý začíná „princip“. Jasně. Princip = moje soukromí je naše, jeho soukromí je jen jeho.
Manželství není o špehování
V jeho hlavě to má jasně srovnané: manželství = důvěra. Jenže tohle není důvěra. To je fízlování. Vzal si mě, ne můj telefon. Nevlastní moje myšlenky, moje zprávy, můj vnitřní svět.
Manželství je dohoda o důvěře, ne povolenka k odposlechu. Kdo místo důvěry volí šmírování, ve skutečnosti říká: „Nevěřím ti, ale místo abych to přiznal, raději prohlásím, že mám právo tě kontrolovat.“
A ne, tohle není láska. To je jen nejistota převlečená za „starost“.
Nešlo o to, co našel. Šlo o to, co si vzal
V telefonu nenašel nic zásadního. Pár stížností kamarádce, seznam nákupu, poznámku „dneska mě zas štve“. To, co má v mobilu každý normální člověk.
Jenže on neprohrál tím, co viděl. Prohrál tím, že tam vůbec lezl.
Už předtím mi „omylem“ četl maily na notebooku, poslouchal hovory za dveřmi, procházel papíry na stole. Tohle byl jen moment, kdy přestal dělat, že je to náhoda, a začal to prezentovat jako své právo.
Soukromí není podezřelé
Má v hlavě zkratku: chci soukromí = něco skrývám. Ne. Já nechci, aby mi kdokoliv lezl do sprchy, když se myju. Ne proto, že v ní mám milence, ale proto, že je to moje tělo. Stejně tak nechci, aby mi partner lustroval telefon. Ne proto, že mám aféru, ale proto, že je to můj prostor.
Právo mít zprávy, které nikdo jiný nečte, není výsada nevěrníka, ale normální samozřejmost dospělého člověka. A kdo to nechápe, má problém – ne já.
Zůstala jsem. Ale něco se ve mně zlomilo
Neodešla jsem ten večer. Ale přestala jsem to zlehčovat. Už to není „trochu žárlivý chlap“. Je to někdo, kdo si nárokuje kus mě.
Řekla jsem mu: „Do telefonu mi už nikdy lézt nebudeš. Ne proto, že něco skrývám. Ale proto, že si vážím sama sebe.“
A dodala jsem: „Jestli nedokážeš žít vedle partnerky bez šmírování, nepotřebuješ heslo k mému mobilu, ale terapii.“
