Článek
Chtěla jsem být slušná. Normální. Férová. Blíží se Vánoce, práce nad hlavu, času málo, tak jsem si řekla, že zkusím nabídnout sousedce úklid. Ne charitu. Práci. Dvě stě korun na hodinu. Na ruku. Žádné papíry, žádné podmínky, žádné kecy.
Urazila se.
Ne „děkuju, nechci“. Ne „nemám čas“. Urazila se.
Prý je to málo. Prý si jí nevážím. Prý si nemyslí, že by měla „leštit cizí hajzly“. A teď pozor, tohle mi říká žena, která si půjčuje peníze kudy chodí, neustále si stěžuje, že nemá, a pravidelně naznačuje, jak je život drahý a jak jí nikdo nepomůže.
Práce je prý pod úroveň. Dluhy očividně ne.
Tohle je fenomén, který mě fascinuje čím dál víc. Lidi, kteří nemají peníze, ale mají neskutečně vysoké ego. Práce pro ně není řešení. Práce je urážka. Ale půjčka? Ta je v pohodě. Ta je „dočasná“. Ta je „jen na překlenutí“.
Jenže překlenutí čeho? Reality?
Dvě stě korun na hodinu za úklid není almužna. Není to výsměch. Je to férová nabídka za manuální práci bez odpovědnosti, bez stresu, bez šéfa za zády. Ale v hlavě některých lidí se to překládá jako: „Ty si myslíš, že jsem podřadná.“
Ne. Já si myslím, že potřebuješ peníze. A že práce není hanba. Hanba je tvářit se, že jsem nad věcí, zatímco mi hoří rozpočet.
Úklid není potupa. Potupa je žít z výmluv.
Nikdy jsem nepochopila tuhle zvláštní hierarchii, kde je v pořádku natahovat ruku, ale není v pořádku něco udělat. Kde je společensky přijatelnější brečet, než si vydělat.
A nejvíc mě baví ta morální nadřazenost. Ten tón, kdy vám někdo s prázdnou peněženkou vysvětluje, co je a není důstojné. Jakoby důstojnost byla luxus, který si můžete dovolit jen tehdy, když ji někdo jiný zaplatí.
Vánoční úklid není degradace. Je to práce. Konkrétní, jasná, zaplacená. A jestli se u ní někdo cítí ponížený, tak problém není v hadru. Problém je v hlavě.
Největší paradox? Stejně si pak půjčí.
Samozřejmě. Moji nabídku odmítla. Urazila se. Odešla se vztyčenou hlavou.
A za pár dní? „Prosím tě, nepůjčila bys mi… jen do výplaty…“
Tady se mi definitivně otevřely oči. Práci odmítneš, ale dluh je v pohodě? Hrdost funguje selektivně? Zapíná se jen tehdy, když bys musela hnout zadkem?
Ne, díky. Už ne.
Peníze nejsou problém. Problém je vztah k realitě.
Tenhle příběh není o dvou stovkách. Je o tom, že jsme si zvykli, že svět nám něco dluží. Že práce je ponižující, ale závislost na cizí pomoci ne. Že nabídka je útok, ale půjčka je právo.
Takže ne. Už úklid nenabízím. A už nepůjčuji.
Protože kdo se urazí nad prací, ale nemá problém žít na dluh, ten nepotřebuje peníze.
Ten potřebuje se v první řadě probrat.
