Článek
Začalo to nenápadně.
Krátký pohled, koutek úst zdvižený, komentář do větru: „Aha, zase jídlo z dovozu. Tady se někomu nechce vařit.“
Neřekla to mně. Řekla to stěně. Ale věděla jsem, že slyším.
A já jsem taky mlčela. Dlouho.
Ale pak přišla další narážka. A další. A pak jsem se dozvěděla, že si v baráku šeptají, že „ta z druhýho si ani neuvaří“.
A já si říkala: vážně? V roce 2025? Pomluvy kvůli dovážce jídla?
Ale jo. Protože když jsi ženská a nežiješ podle scénáře „vařit–uklízet–usmívat se“, jsi podezřelá.
Uvaříš – dobrá ženská. Neuvaříš – líná
To není jen o jídle.
To je o tom, že žena bez zástěry a domácího vývaru je hned terčem pomluv.
Nezajímá je, že jsem celý den pracovala.
Že jsem ráda, že si v osm večer můžu sednout a do něčeho kousnout bez toho, abych u toho předtím stála hodinu s vařečkou.
Jediný, co vidí, je krabička v ruce cizího chlapa, co mi zvoní u dveří.
A to jim stačí, aby se rozjela kancelářská spekulace plná kyselosti a předpokladů.
Není to o jídle. Je to o tom, že si dovoluju žít jinak
Někoho štve, že nejsem uhoněná.
Že nepeču bábovky.
Že nevolám po každé polívce mamince, jaká jsem šikovná hospodyňka.
Že mám čas na sebe.
Že mám peníze na to, si objednat.
Že nejsem typ „hlavně se rozkrájet, ať všem chutná“.
A co je vytáčí nejvíc?
Že si to ani trochu nevyčítám.
Že si to jídlo objednám a s chutí.
A že se nebojím říct nahlas, že mi to takhle vyhovuje.
Ona taky objednává, ale tajně
Jo, v mrazáku má hotová kuřecí křídla. V šuplíku instantní polívky. A nejednou jsem ji zahlídla, jak rychle schovává tašku z mekáče.
Ale navenek – tradiční žena. Vždy připravená něco uvařit, něco odsoudit a někoho seřadit.
A já? Já nemám co skrývat.
Někdy vařím. Někdy ne.
Někdy mám dny, kdy uvařín čočku do dokonalosti. A jindy si objednám tři chodové indické menu, protože můžu.
Ale na rozdíl od ní se netvářím, že jsem svatá.
Pomluvy? Nezájem. Já mám plnej talíř. Doslova
Vždycky to začíná zvukem výtahu.
Zvoní. Krabička. Úsměv. Zaplatím. Otočím se.
A v okně naproti už je hlava. Nebo záclona, co se div nehýbe sama.
Zvedá se tlak. Ne u mě. U ní.
Protože moje jídlo je pro ni symbolem toho, že si dovoluju žít jinak.
Bez omluv. Bez vysvětlování.
Bez potřeby být kuchyňská otrokyně.
Takže si klidně dál povídejte. Já si jdu ohřát kari
Až zase budou stát u výtahu a šeptat si, že „ta z druhýho si nezaslouží chlapa, když ani neuvaří“, ať si to klidně řeknou nahlas.
Protože já už se nikoho neptám, co je správně.
A nehodlám se omlouvat za to, že si z pohodlí dělám standard.
A sousedce?
Ať si klidně dál ťuká do čela, když mě vidí s krabičkou.
Já si zatím ťuknu do mobilu a objednám dezert.
Ať má zase co vyprávět.
