Článek
V téhle společnosti existuje nepsané pravidlo: důchodce má přednost. Všichni mladší musí povstat, i kdyby se zrovna vraceli z noční, se zlomenou nohou nebo psychicky na dně. Je to reflex. Kdo nevstane, je sobec. Jenže co když je ten mladší taky vyčerpaný na krev? To už nikoho nezajímá.
Moje únava nikoho nezajímá
Ten den jsem v práci tahala dvanáct hodin, k tomu cesta přes půl města, nervy z termínů, hlava jak střep. Sednout si v tramvaji bylo to jediné, co mě drželo, abych se nesesypala. A pak nastoupil on. Důchodce s pohledem, který vás probodne skrz naskrz. Neřekl ani slovo, ale v očích měl jasnou otázku: „Tak co, holčičko, zvedneš se?“ A já prostě nemohla. Tělo řeklo dost.
Okamžitý soud
Jenže v tu chvíli už se kolem mě rozjela tichá lavina odsudků. Pohrdavé zakašlání, zakroucení hlavou, pár znechucených pohledů. Jako bych právě spáchala zločin proti lidskosti. Přitom já tam neseděla z rozmaru. Neseděla jsem proto, že bych byla necitlivá. Seděla jsem proto, že jsem byla na dně. Ale vysvětlujte to lidem, kteří mají v hlavě jen jednoduché schéma: mladá = zdravá = musí vstát.
Proč mají vždycky pravdu oni?
Nikdo nikdy neřeší, že i mladší lidi mají bolesti zad, migrény, deprese, že se hroutí pod tlakem. Není to vidět, tak to prý neexistuje. Důchodce má šediny, a to je automatický argument, že je na tom hůř. Jenže co když není? Co když ten konkrétní chlap, co na mě zíral, má v kapse důchod, žádné povinnosti, celý den pro sebe, je zdravý jako tuřín – a já se právě hroutím po dvanáctce? Proč je moje únava méněcenná jen proto, že nemám vrásky?
Taky jsme lidi
Nikdo nevidí, že i mladší generace jede na doraz. Že si domů nosíme práci, že máme půjčky, hypotéky, děti, nekonečný stres. Ne, to nikoho nezajímá. Máme držet pusu a uvolnit místo, protože „to se sluší“. Jenže já nejsem robot naprogramovaný na společenská gesta. Já jsem člověk. Unavený, zničený, někdy prostě neschopný vstát. A jestli to někomu vadí, tak ať si klidně šušká. Ten den jsem si to místo zasloužila víc než kdokoliv jiný.
