Článek
Můj otec zemřel letos v osmdesáti čtyřech letech. Poslední měsíce života byl vážně nemocný a většinu času trávil doma.
Pravidelně jsem za ním jezdila, nakupovala mu a pomáhala s domácností. Můj mladší bratr Radim ho navštěvoval méně často, protože žil v jiném městě.
Jednoho odpoledne mě otec požádal, abych mu ze zásuvky přinesla malou dřevěnou krabičku.
Uvnitř byly staré zlaté kapesní hodinky.
„Ty si nech. A hlavně je nikomu nedávej,“ řekl.
Zeptala jsem se, odkud je má. Jen se usmál a odpověděl, že jednou pochopím.
Bratr chtěl hodinky okamžitě zpátky
Po otcově pohřbu jsme s bratrem začali vyklízet jeho dům.
Když jsem se zmínila o hodinkách, Radim okamžitě zpozorněl.
„Jaké hodinky? Ty zlaté v dřevěné krabičce?“
Přikývla jsem.
Bratr prohlásil, že mu je otec slíbil už před několika lety a že jsem si je neměla nechávat.
Připomněla jsem mu, že mi je táta osobně daroval.
„Ty vůbec nevíš, co máš v ruce,“ rozčílil se.
Pak mi nabídl pět tisíc korun, když mu je přenechám.
Odmítla jsem.
Hodinář objevil něco neobvyklého
Hodinky několik let nefungovaly, a tak jsem je odnesla do malé hodinářské dílny.
Starší hodinář si je pozorně prohlédl. Podle něj šlo o kvalitní švýcarské hodinky z první poloviny minulého století.
Při kontrole pouzdra si ale všiml, že zadní kryt má neobvyklou konstrukci.
Pod ním byl ukrytý další tenký prostor.
Uvnitř ležel složený papírek a malý klíček.
Na papírku bylo napsané číslo bezpečnostní schránky a název banky.
Okamžitě jsem si vzpomněla na otcova slova.
Bratr o schránce věděl
Když jsem Radimovi zavolala, nejdřív tvrdil, že o žádné schránce nic neví.
Pak ale přiznal, že mu otec před lety prozradil, že v bance uchovává nějaké rodinné cennosti.
Bratr se domníval, že klíč ukryl právě do hodinek.
„Táta mi říkal, že tam mohou být věci za hodně peněz,“ přiznal.
Najednou bylo jasné, proč hodinky tolik chtěl.
Nešlo mu o památku na otce. Zajímal ho jejich obsah.
Ve schránce nebyly jen peníze
Obrátila jsem se na notáře, který vyřizoval otcovu pozůstalost. Informovala jsem ho o nalezených dokumentech a existenci schránky.
Po potřebném ověření se ukázalo, že otec v bance skutečně uchovával několik zlatých mincí, staré rodinné šperky a dokumenty k majetku po svých rodičích.
Součástí byla také obálka adresovaná mně.
V dopise mi otec napsal, že hodinky patřily jeho dědečkovi a chtěl, abych je měla jako vzpomínku.
O schránce věděl, ale její obsah záměrně nepředal žádnému z nás.
„Majetek rozdělte spravedlivě. Nenechte ho, aby vás rozdělil,“ stálo v dopise.
Bratr přesto požadoval všechno
Radim byl rozčilený, když zjistil, že jsem nález oznámila notáři.
Tvrdil, že jsme mohli obsah schránky vyřešit mezi sebou.
Jenže já odmítala zatajovat majetek, který měl být řádně projednán v dědickém řízení.
Bratr mi vyčetl, že jsem mu překazila možnost získat věci, které mu podle jeho slov otec ústně slíbil.
Připomněla jsem mu poslední větu otcova dopisu.
Na to neodpověděl.











