Článek
Když jsme se rozcházeli, slíbil mi, že o syna bude pečovat. Že bude fér. Že chce být táta. Že „na něm nebude šetřit“. A opravdu nešetří. Akorát, že na sobě. Na motorce, na nových botách, na permanentce do fitka. Ale poslat mi o pětistovku víc? To je prý finanční vydírání. Alimenty v částce 2500 Kč měly podle jeho slov pokrýt „jeho polovinu“. Realita? Já platím školku, obědy, oblečení, kroužky, hračky, léky, zubaře a dovolenou. On přispívá symbolicky a ještě má tu nehoráznost mluvit o tom, že jsem „nenasytná“.
Vítej v systému, kde žena drží, aby chlap nemusel
Před soudem vypadal jako svatý. V bílé košili, pokorně přednášel, jak mu na synovi záleží. Jak si přeje být součástí jeho života. Soudkyně se dojímala. Já jsem si připadala jak harpyje. Jako bych prosila o peníze pro sebe. Přitom jsem jen chtěla, aby se podílel. Férově. On si mezitím stěžoval, že má hypotéku, leasing, drahou elektřinu, „a víš, kolik stojí benzín?!“ Ano, vím. Jezdím každý den. Ale já to mám i s dítětem na zadním sedadle a s hlavou plnou věcí, které ještě dnes musím zvládnout.
On má čas „najít sám sebe“. Já hledám, kam dřív skočit.
Víte, co mě sejme nejvíc? Když mi pošle zprávu, že „potřebuje čas na sebe“, „není psychicky v pohodě“ a „nemůže si teď brát malého, protože je ve fázi uzdravování“. Co je to za módu, že každý chlap po třicítce se najednou potřebuje „uzdravit“ z vlastního života, zatímco my máme fungovat dál, bez pauzy? Mě se nikdo neptá, jestli zvládám. Mně nikdo neposílá omluvy, když padám na pusu. Já musím. Já nemám jinou možnost než zatnout zuby a zaplatit další měsíc školky, protože chci, aby se měl syn dobře.
Školka je dražší než alimenty.
Každý měsíc vypláznu za školku víc, než kolik mi on pošle na dítě. A přesto on říká věty jako: „To se mi fakt nevyplatilo mít dítě.“ Pálí mě z toho žluč. Nechápe, že dítě není produkt, do kterého jednou za čas nasypeš peníze, a pak čekáš výnosy. A rozhodně není příležitost k manipulaci. Ale přesně tak se chová. Nechce platit víc, protože „pak bys z toho žila i ty“. Neuvěřitelné. Vážně tu dnes máme chlapy, kteří si myslí, že žena z alimentů „bohatne“?
Kdybych čekala na spravedlnost, dítě by mezitím vyrostlo
Už dávno jsem pochopila, že spravedlnost je jen slovo. Že se nemůžu spoléhat na to, že někdo „tam nahoře“ spočítá, kolik co stojí. Že na konci dne stejně zůstanu já – s taškou, s obědem, s placením kroužků a s výčitkami, že pořád něco chci. Ale víte co? Už se nestydím. Nebudu zticha jen proto, abych „nedělala dusno“. Ten dusno dělám vědomě. Protože už mě nebaví žít v tichu, kde ženy dělají tři práce a chlapi jednou za měsíc pošlou dvě pětky a čekají medaili.
