Článek
Seděla naproti mně, latte, mobil, dítě odložené u babičky „protože dneska fakt nemůže“. A potřetí zopakovala: „Ty tomu nemůžeš rozumět, dokud neporodíš. Mateřství z ženy dělá bohyni.“
Podívala jsem se na ni a prostě to ze mě vypadlo:
„Porod tě nedělá bohyní. Výchova ano. A tu flákáš.“
Ticho. To hutné, co visí mezi dvěma lidmi, když jeden z nich konečně řekne nahlas něco, co se mělo říct už dávno.
Dítě jako štít na všechno
Kamarádka si z mateřství udělala titul. Ne „mám dítě“, ale „jsem výš než vy ostatní“.
Nemůže pracovat – dítě. Nemůže řešit vztah – dítě. Nemůže být elementárně slušná – je přece unavená, má dítě.
Realita? Malý je půl týdne u babičky, druhou půlku přilepený na tablet. Když je protivný, seřve ho, že „už toho má dost“. Výchovu řeší až ve chvíli, kdy si někdo dovolí naznačit, že její andílek není úplně anděl. Pak vytáhne zlatou kartu: „Ty nevíš, jaké to je, dokud neporodíš.“
Instagramová bohyně, co v reálu řve po dítěti
Na sítích je z ní skoro svatá. Reels z hřiště, citáty o dětských dlaních, hashtagy #vedomematerstvi a #mamabohyne. Když tam přijdu já, vidím něco jiného: dítě, které jí leze do klína, ona ho odstrčí, protože „potřebuje chvíli klid na telefon“.
Výchova nejsou tři fotky měsíčně. Je to tisíc maličkostí, kdy se rozhoduje: budu přítomná, nebo to utopím v mobilu? Nastavím hranici, nebo to radši vzdám, jen aby byl klid? Ona většinou vzdá. A pak se u vína diví, proč je malý drzej, závislej na displeji a proč s ním nikdo nechce být dlouho.
„Ty nevíš, jaké to je“ jako zbraň
Když jsem jí řekla, že dítě potřebuje víc než nový tablet a storyčka, přišlo to: „Ty nevíš, jaké to je, dokud neporodíš.“
Ne, nevím, jaké je rodit. Zato vím, že zodpovědnost nevybouchne člověku v hlavě spolu s plodovou vodou. Buď ji má, nebo ne. Porod neomlouvá řev, ponižování dítěte, citové vydírání partnera ani totální rezignaci na sebe.
To, že ji to jednou bolelo, neznamená, že jí teď všichni do smrti dluží potlesk za každé „drž klapačku, nebo ti ten tablet seberu“.
Bohyně makají. Nevymlouvají se
Znám mámy, kterým bych postavila pomník. Ne proto, že rodily, ale protože vychovávají. Nejsou dokonalé, někdy vybuchnou, ale mají sebereflexi. Umí říct „promiň“, umí říct „pomozte mi“, umí přiznat, že některé věci fakt nezvládají.
Moje kamarádka místo toho prodává příběh o tom, jak ji mateřství „proměnilo v bohyni“. Jenže já vidím ženskou, která se schovává za dítě, aby nemusela dospět.
Možná mi tohle nikdy neodpustí. Možná mě označí za mrchu bez empatie, v pohodě. S tím se žít dá. S čím žít nechci, je tohle zbožštění porodu, zatímco výchova běží na autopilota.
