Článek
Když jsem poprvé potkala svoji tchyni, byla jsem v šoku. Na první pohled jsem ji považovala za mladší sestru mého partnera. A to nemyslím jako lichotku. Měla na sobě křiklavě růžovou crop mikinu s nápisem „Barbie forever“, roztrhané džíny a vysoké platformy. Působila jako karikatura. A co hůř – byla na sebe očividně hrdá.
Jenže se ukázalo, že tahle image není jednorázový úlet. Je to její běžný styl. Styl, který ignoruje věk, kontext i jakýkoli smysl pro důstojnost. A my, její rodina, si za ni musíme neustále vyžírat rozpaky okolí.
Věk není jen číslo. Je to realita
Nikdo neříká, že ženy po padesátce by měly chodit v usedlých kostýmcích a béžových svetrech. Ale je rozdíl mezi tím být stylová a být směšná. A moje tchyně ten rozdíl zásadně nechápe.
Na rodinné oslavě se objevila v neonově zeleném topu bez ramínek a v džínových kraťasech, které sotva zakrývaly spodní prádlo. Děti se smály. Manžel rudl. Já jsem chtěla zmizet.
Na svatbu synovce dorazila ve flitrovaných minišatech, ve kterých by se necítila komfortně ani slečna na diskotéce. Ženichova matka ji obcházela obloukem. Očima se všichni ptali: To je kdo? A odpověď, že je to babička, zůstávala raději nevyslovená.
Sebevyjádření? Nebo zoufalý útěk před stárnutím?
Ona tvrdí, že si jen „užívá života“ a „nenechá si diktovat, co má nosit“. Tvrdí, že je to její tělo, její svoboda, její styl. Jenže to není jen o ní. Je to i o nás, kteří s ní sdílíme společenské situace, rodinné oslavy, dovolené.
Z každé její minisukně křičí: Nezvládám stárnutí! Bojím se být neviditelná! A místo obdivu sklízí soucit a výsměch.
Tchyně není módní ikona. Je to tragikomická figurka
Věřím, že se ženy nemají přizpůsobovat stereotypům. Ale zároveň si myslím, že je rozdíl mezi emancipací a trapností. Mezi sebevědomím a ignorací.
Moje tchyně se obléká, jako by jí bylo osmnáct. Jenže jí není osmnáct, ale skoro o padesát víc. A každý její outfit křičí do světa zoufalou potřebu pozornosti, které se jí dnes už nedostává. Měla by se oblékat tak, aby byla inspirací. Ne výstrahou.
