Článek
Šla jsem si jen koupit pečivo. Rutina, která by měla být rychlá, klidná a bez jakýchkoliv komplikací. Jenže za pultem stála prodavačka, která zřejmě měla špatný den. Nebo špatný rok. Místo úsměvu a ochoty mě přivítala kyselým pohledem, který jako by říkal: „Co mě otravuješ?“ A tak začal můj malý boj za to, co bychom jako zákazníci měli považovat za naprostou samozřejmost – slušné chování.
Neumí ani zabučet
Hned po mém pozdravu přišlo první překvapení. Prodavačka neodpověděla. Jen si mě změřila pohledem, který by se spíš hodil pro někoho, kdo se jí chystá ukrást celý pult. „Prosím 30 dk šunky nejvyšší jakosti.“ požádala jsem se. Odpovědí mi bylo teatrální protočení očí a mumlání něčeho, co znělo jako: „No jo, už jdu.“ Její nechuť byla tak zjevná, že mě to vyvedlo z míry. To se mám snad cítit provinile, že nakupuju?
Zákazníci je obtěžují
Zabalila mi šunku, ale ještě než jsem stihla říct, co dalšího bych chtěla, už odcházela k jiné části pultu, jako bych tam ani nebyla. „Promiňte, ještě bych chtěla 30 dk goudy,“ zavolala jsem. Zastavila se, otočila se zpátky a tónem, který by snad uspokojil jen zkoušeného pedagoga, procedila: „No tak jste to měla říct najednou.“ To byl moment, kdy mi došla trpělivost.
Na hrubý pytel, hrubá záplata
„Tak podívejte se,“ začala jsem s ledovým klidem, „jsem zákazník a mám právo na slušnou obsluhu. Tohle není vězení. Pokud vás tahle práce nebaví, nikdo vás tady nedrží. Ale dokud tady jste, tak prosím respektujte základní pravidlo: Váš zákazník, váš pán. Rozumíte mi?“ Ztuhla. V obchodě zavládlo takové ticho, až jsem měla pocit, že snad i regály s mlékem zatajily dech.
Než stačila cokoli odpovědět, dodala jsem: „Vy mě nemáte co poučovat, co a kdy mám říkat. Jsem tady, protože si chci nakoupit. A od vás očekávám aspoň elementární slušnost. Chápu, že máte otravnou práci, ale já za ni nemůžu. Tak se podle toho chovejte.“
Její reakce? Mumlala něco na půl pusy, podávala mi goudu, ani se na mě nepodívala. Nezáleží na tom, co říkala. Záleží na tom, že jsem se proti drzému chování ohradila a myslím, že je na čase, aby si tohle uvědomili i ostatní zákazníci.
Drzí prodavači
Proč má spousta prodavačů pocit, že zákazníci jsou nějaká nepříjemná povinnost? Chápu, že práce v obchodě je možná náročná. Chápu, že celý den na nohou a s nekonečným množstvím lidí může být vyčerpávající. Ale to není omluva pro to, aby si prodavačka vylévala frustraci na každém, kdo přijde něco koupit.
Zákazník je ten, kdo platí. Bez něj by obchod neexistoval a jejich výplaty jakbysmet. A právě prodavači jsou tváří firmy – první kontakt, který si zákazník zapamatuje. Jestliže je tedy jejich tvář arogantní a neochotná, co si má člověk myslet o celém obchodě?
Postavte se za sebe!
Kolikrát jste odešli z obchodu naštvaní, protože se k vám chovali, jako byste tam neměli co dělat nebo je obtěžovali? Kolikrát jste si nechali líbit nepříjemné chování, jen abyste se vyhnuli konfliktu?
Je načase přestat být pasivní a ozvat se, že takové chování je nepřijatelné. Nemusíte křičet, nebo být hrubí. Stačí si stát za svým a říct jasně: „Já jsem zákazník a žádám slušnost.“ Protože jestli tohle dovolíme jedné prodavačce, příště vás bude špatně obsluhovat pokladní, pak recepční a nakonec bude drzý snad i číšník.
Ať už jsme kdekoliv, slušnost by měla být samozřejmostí. Pokud ji někdo neprojevuje, je na nás, abychom si ji vyžádali.
