Vnučka se ozve jen tehdy, když potřebuje peníze. Tentokrát chtěla 35 tisíc na dovolenou

Když byla Tereza malá, trávila u mě skoro každý víkend. Pekly jsme buchty, chodily na výlety a večer hrály karty. Ještě na střední mi volala, i když nic nepotřebovala.

Po nástupu na vysokou školu se náš vztah změnil. Chápala jsem, že má vlastní život. Jenže na moje zprávy odpovídala po několika dnech, návštěvy rušila a k narozeninám mi poslala obrázek květiny.

Když ale potřebovala deset tisíc na řidičský průkaz, zavolala okamžitě. Později přišel notebook, kauce na byt a vstupenka na festival. Něco byly dárky, něco půjčky. Z půjčených peněz se mi nevrátila ani koruna.

Nešlo mi o částky. Bolelo mě, že jsem pro ni přestala být babičkou a stala se jen bankovním účtem.

Tentokrát se ozvala po téměř třech měsících. První minutu se ptala na zdraví, ale ani nepočkala na celou odpověď. Potom začala vyprávět o výhodné nabídce zájezdu na Bali.

S kamarádkami prý plánují cestu už dlouho, jen jí chybí 35 tisíc korun. Ujistila mě, že mi všechno postupně vrátí. Stejně jako peníze za notebook.

Řekla jsem jí, že takovou částku na dovolenou nedám. Z důchodu si odkládám na nový kotel a opravu střechy. Tereza se odmlčela.

„Ale ty ty peníze máš,“ namítla. „Jen ti leží na účtu.“

Vysvětlila jsem jí, že úspory člověka v mém věku nejsou přebytek. Jsou jistota pro případ, že se něco pokazí.

Tereza mi začala vysvětlovat, že zážitky jsou důležitější než věci a že na návštěvu Bali možná dostane jen jednu příležitost. Potom dodala větu, která rozhodla.

„Stejně ty peníze jednou zůstanou rodině.“

Najednou nemluvila o mých úsporách, ale o svém budoucím dědictví. Jako by má práce, šetření a obavy neměly žádnou hodnotu. Jako bych byla pouze dočasnou správkyní peněz, které už v duchu rozdělila.

Nabídla jsem jí, že může přijet na oběd a společně se podíváme, jak si na cestu vydělat nebo kde ušetřit. Odpověděla, že teď nemá čas a nabídka zájezdu brzy končí.

Dcera mi později volala, že jsem prý mohla Tereze alespoň část půjčit. Připomněla jsem jí předchozí nesplacené půjčky. Na to odpověděla, že mladí dnes začínají těžko.

Tomu rozumím. Kdyby vnučka neměla na nájem, jídlo nebo lékaře, pomohla bych jí. Dovolená na druhém konci světa však není nouze, kterou musí řešit sedmdesátiletá babička.

Tereza na Bali nakonec neodjela. Od našeho rozhovoru se znovu neozvala. Dřív by mě to trápilo a hledala bych záminku, proč jí zavolat první. Tentokrát čekám.

Ne proto, že ji nemám ráda. Chci jen jednou zjistit, zda jí chybím já, nebo pouze moje peníze.