Článek
Než jsem si stihla sbalit věci z kolejí, doma už mi běžela přednáška o „zodpovědnosti“ a „reálném životě“. Žádné: „Co se stalo?“ nebo „Jak ti můžeme pomoct?“ Jen výčitky, tlak a nezájem o to, co cítím. Prý jsem je zklamala. Prý teď musím „něco vrátit“ společnosti. Nejlépe tak, že nastoupím na směny do fabriky a začnu konečně makat. Jasně, protože fyzická dřina je jediná platná měna, která mi koupí zpátky hodnotu v jejich očích.
Jenže já jsem člověk, ne robot. Nejsem výrobní linka. Vyhořela jsem. Ztratila jsem motivaci. A místo pochopení jsem dostala "facku "ve formě: „Tak předpokládáme, že od zítra nastupuješ do práce.“
V generaci našich rodičů se pocity nenosily
Jejich životní plán byl jednoduchý: škola, práce, rodina, hypotéka, smrt. Cokoliv jiného je podezřelé. Když jim řeknu, že potřebuju pauzu, že se chci najít, slyším jen: „Taky jsme si nemohli vybírat.“ A přesně to je ten problém. Oni si nevybírali a teď nesnesou, že my můžeme. A místo radosti z toho, že jejich děti nemusí žít v křeči, by nás nejradši stáhli zpátky do stejného bahna v jakém žili oni.
Tahle země je plná lidí, kteří dělají práci, co je ničí, protože se to tak dělalo. Já tak žít nechci. A za to mě doma považují za líného, nevděčného fracka.
Nechci život „od–do“, chci něco víc
Nechci třicet let přežívat jen proto, abych splnila očekávání někoho jiného. Nechci každý den počítat minuty do konce směny. Nechci se budit s pocitem, že můj život nepatří mně. Ano, možná nevím přesně, kam mířím. Ale aspoň nechci jet po kolejích, které mi někdo nalajnoval aniž by se mě zeptal.
Chci tvořit. Chci přemýšlet. Chci dělat věci, které dávají smysl. A to není lenost. To je odvaha.
Není to krize. Je to nový začátek
Možná jsem na dně. Ale konečně vím, co už nechci. Nechci se nechat uštvat za 30 000 Kč čistýho a nemocenskou. Nechci se dívat, jak se mi každý den vypařuje duše. Nechci žít podle scénáře, který jsem si nenapsala.
A pokud to znamená, že mě vlastní rodiče přestanou respektovat? Tak ať. Aspoň vím, že když se z toho jednou zvednu – a já se zvednu – bude to moje vítězství. Ne jejich.
Opravdová síla není v tom držet pusu a makat
Skutečná odvaha není v tom dělat, co chtějí ostatní, ale postavit se za sebe. I když tím zklameš rodinu. I když seš za línou, zhýčkanou, drzou. Protože někdy je právě ten odpor k nesvobodě první krok k tomu, abys konečně začala žít svůj život.
Tak jo, vyhodili mě z vejšky. A co? Nezabije mě to. Ale zabilo by mě, kdybych se teď donutila zapadnout tam, kde nemám co dělat. Ať si rodiče trhnou. Tohle je můj život. A já si ho rozhodně nepokazím kvůli jejich strachu. Kdyby byli fér ocenili by můj přístup a místo odsuzování by mě finančně podpořili, abych si mohla svůj sen splnit.
