Zapomeňte na předsevzetí, vytvořte si osobní vizi

Kde se vidíte za pět let? Pravděpodobně jste tuhle otázku už slyšeli někde na pohovoru. Většinou tahle otázka nepatří mezi nejoblíbenější. Co na ní totiž odpovědět? Že za tu dobu se vidíte minimálně na místě svého potencionálního šéfa? Nebo, že pět let v téhle firmě rozhodně strávit nechcete?

Těžko říct, za jakým účelem jí pokládají personalisté a šéfové na pohovorech, ale podle mě je ta otázka špatně chápána (a možná i špatně pokládána).

Ta otázka nesměřuje k tomu, abyste ze sebe vysypali konkrétní místo, nebo pozici, kde se vidíte za pět let. Je to otázka na vizi. Mě by u mých podřízených a kolegů sakra zajímalo, jestli mají nějaký životní směr, kterým kráčí, nebo jestli si tak bezcílně proplouvají. Pokud totiž nemáte představu, kde se chcete za pět let vidět, nic jiného, než bezcílnost v tom není.

Pokud víte, kam směřujete, je pro vás jednodušší se rozhodovat do čeho jít, a naopak co odmítnout. Vize vytváří motivaci k akci a zároveň vás popostrčí, pokud se vám zrovna nechce. Také se ukazuje, že pokud máte svou vizi, nebo nějak jinak pojmenovaný směr a smysl svého života, odoláváte lépe depresím. Vize přináší dlouhodobou spokojenost a dodává smysl.

Mozek věří obrazům a představám, proto je výhodné mít nějakou ideální představu budoucnosti (což nutně nemusí být konkrétní cíl, ale obecná představa toho, jak v budoucnosti fungujete a žijete, představa vaší životní cesty). Pokud takový obraz máte a pravidelně se k němu vracíte, abyste si ho připomněli, každý den vám pomůže rozhodovat se a chovat se tak, aby se to stalo realitou.

Osobní vize nám nejenom ukazuje dobré příležitosti, ale také nám pomáhá rozhodnout se, do čeho se nepouštět. Dnešní svět nám nabízí neuvěřitelné množství příležitostí, aktivit a možností, jak trávit čas. Často se stane, že se vám nabízí účast na dvou (nebo i více) skvělých věcech. Bez jasné představy své cesty se můžete po hlavě vrhat do všeho, protože všechny ty příležitosti přeci vypadají tak skvěle a mohou nám „něco“ přinést. A právě o to „něco“ tady jde. Pokud máte dobře definovanou vizi, tak je jednodušší si u každé příležitosti jasně definovat, jestli to „něco“ přispívá k realizaci vaší vize.

Nemusí to nutně být tak, že to, co není v souladu s vaší vizí, je špatná příležitost. Může být opravdu skvělá a může vám přinést velké věci. Ale i když je to tak, je nezbytné umět říct i těm skvělým možnostem „ne“.

Je důležité, čemu věnujeme svou pozornost, energii, čas a další zdroje. Pokud tohle všechno roztříštíte do několika projektů, bude vaší cestě chybět jasný fokus na to důležité, budete se potácet od jednoho k druhému, nebo vaše cesta bude zbytečně dlouhá a složitá. Zkuste být esencialistou a ptát se, jaké projekty, možnosti, nebo příležitosti opravdu podporují realizaci vaší osobní vize. Když k vám přijde sebe víc lákavá příležitost, ptejte se, jak souvisí s vaší osobní vizí a pokud nijak, naučte se říkat ne, abyste mohli něčemu vhodnějšímu říct ano. Úspěch totiž není o tom, jak stíhat všechno, ale o tom vybírat to správné.

Čemu byste měli začít říkat ne, abyste měli více prostoru pro správná ano?

Rozdíl mezi vizí a cílem není vždycky na první pohled zřejmý. Cíl je naprosto konkrétní bod, kterého lze dosáhnout. Například stát se ředitelem společnosti, založit firmu a dovést jí k určitému obratu, postavit dům, procestovat svět, … Cílem může být opravdu cokoli. Je to něco, u čeho jednou budu moct říct: „Hotovo! Co dál?“ A právě o to Co dál? jde především. Pokud dosáhnete nějakého milníku, po kterém bažíte, dostaví se po čase hédonická adaptace. Prostě si zvykneme na dosažený cíl a snižuje se naše spokojenost.

Jen si vzpomeňte, jak jste jako dítě toužili po nějaké konkrétní hračce, a nakonec jste jí dostali pod stromeček na Vánoce. Po rozbalení dárku jste byli nadšení a šťastní, ale jak jste byli díky této hračce spokojení za půl roku, nebo za rok?

Stejně si přivykneme i na nové auto, po kterém jsme tak moc toužili. Nadšení a spokojenost opadne a my začneme toužit po ještě lepším autě, protože to už nás konečně udělá šťastnými.

Pravda je taková, že dosahování cílů a neustále nastavování větších nás dělá spíše dlouhodobě nespokojenými. Neustále totiž toužíme po něčem, co ještě nemáme, a když už to konečně získáme, pocit spokojenosti je prchavý a rychle nastoupí cíl nový a my jsme zase nespokojení. A takhle pořád dokola.

Z hlediska dlouhodobé spokojenosti je pro nás výhodnější mít osobní vizi. Vize je totiž něco, u čeho nikdy nemůžete říct: „Hotovo!“. Vize je cesta a pokud po ní kráčíte každý den, každý den uděláte drobnost, která jí může naplňovat, přináší vám dlouhodobou spokojenost. Nemusíte totiž čekat AŽ konečně dosáhnete nějakého milníku, abyste konečně mohli být spokojení. Můžete být spokojení každý den, protože každý den můžete přispět k naplnění vaší osobní vize.

To neznamená, že je špatné stanovit si konkrétní cíle, jako check pointy na své cestě. Jen ty cíle nesmí být to jediné, co vás motivuje.

Moje osobní vize je pro mě primárně hnacím motorem. Vždycky, když se mi nechce psát, hledat informace, nebo vytvářet nové téma školení, vždycky si vzpomenu na svou osobní vizi a proč tohle všechno vlastně dělám. Díky tomu se dokopu začít a když už začnu, dostanu se do flow a jedu. Už nepřemýšlím, jestli se mi chce, nebo ne, protože už jsem v tom ponořená.

Moje osobní vize mi taky neustále pomáhá rovnat priority a držet se svých hodnot.

I já mívám krize, kdy se sama sebe ptám, jaký má všechno, co dělám navíc, smysl. Nic se mi nechce, netvořím, nečtu, neplánuju. Prolistovat si osobní vizi mě vždycky namotivuje a znovu mě vrátí zpátky na cestu. Je to jako když se ztratíte v temném lese a najednou najdete osvětlenou asfaltku, která vede přesně tam, kam chcete.

Téma osobní vize je hodně široké a určitě jsem nezmínila úplně všechno. Cílem těchto řádků je ukázat vám téma osobní vize z mého pohledu a možná vás i pošťouchnout k tomu, abyste sami nad svou osobní vizí začali uvažovat.