Co v tradičním dějepise chybí? Živí lidé

Nejčastější stížnost, kterou slýchám na účet školního dějepisu, je přemíra dat a jmen. Ale ono to jde i bez nich. Pokud chápete souvislosti, dokážete odvykládat celou druhou světovou válku a stačí vám dvě data, začátek a konec. Jména samozřejmě musíte aktérům dějů přilepit, ale… je opravdu podstatné, jak se jmenoval velitel které armády u Stalingradu? Který SS-Obersturmbannführer nařídil víc masových poprav při likvidačních akcích na východní frontě? Změní taková vědomost něco? (Kromě zaslouženého trestu, ale to je otázka pro někoho jiného.)

Mnohem víc nám řeknou příčiny a důsledky akcí. Jediné číslo, které bychom měli znát, je možná počet padlých, čistě z piety nezaokrouhlený. Ale ani to neříká nic o hrůzách války.

Vezměme si například třicetiletou válku. Bezprostřední lidské ztráty civilního obyvatelstva (i kdybychom ta čísla měli) nám nic neřeknou. Protože k jednomu zabitému civilistovi můžeme připočítat další 4–5, pokud se jednalo o živitele rodiny. Obyvatele vesnic, kteří následující zimu pomřeli hladem, protože jim procházející armáda podupala úrodu, také nespočítáme. A už vůbec se tam nevejdou taková čísla jako ženy znásilněné vojáky, které časem umřely hladem, když je manžel vyhnal z domu, protože i takové věci se stávaly.

Tedy příčiny a souvislosti místo dat a jmen.

A příběhy, které se mohly stát, i když o nich nikdo nenapsal, místo statistik.

Když chceme děti zaujmout, vyprávíme jim příběhy. Jenže problém se školním dějepisem vzniká tehdy, když se musíme rozhodnout, o čem a o kom ty příběhy budou.

Bohužel jsou často o králích a vojevůdcích, protože o nich víme dost na to, abychom ty příběhy mohli vyprávět. Ale pak se omezujeme na setinu obyvatelstva. Nikdy nepochopíme ty ostatní, z nichž přece jenom pocházíme, kteří určovali směr běhu dějin. Nepochopíme, jak lidé mysleli a proč tak jednali, protože duch doby a běžné životní potřeby se zapsaly i do těch velkých světoznámých příběhů.

Dějepis, který vypráví jen příběhy králů a vojevůdců, je nám v podstatě k ničemu. Protože postrádá hlubší příčiny.

Taková interpretace navíc velmi často svádí k výkladu, který těm králům dává naše vlastnosti a naše myšlenkové vzorce. Jestliže jsme rezignovali na pochopení doby, jejich jednání se zdá nelogické.

Pokud totiž nevysvětlíme barokní zbožnost a rekatolizační propojení politiky a náboženství, budou nám habsburští nebo wittelsbašští panovníci 17. století připadat jako fanatici a figurky jezuitů. Přičemž bez pochopení katolicismu 17. století se nám i ti jezuité smrsknou na paliče knih a tyrany.

Když nevysvětlíme obtížnost válčení v zimním období a složitost zásobování armád, budou se nám spory vojevůdců pod Bílou Horou zdát jako politikaření. Přitom jim šlo o naprosto pragmatické záležitosti, které by řešil každý plukovník v listopadu.

Jestliže budeme třicetiletou válku vykládat jako sled velkých bitev a geniálních vojevůdců s ještě geniálnější strategií, unikne nám ta spousta bitev, kterou rozhodlo zadržování žoldu námezdním vojákům nebo onemocnění skvrnitého tyfu šířící se po proudu řeky.

Prostě výklad omezený na korunované nebo bojovné hlavy říká půlku pravdy. A ještě opomíjí ten zbytek lidstva.

Příběhy velkých lidí nejsou to, co mi ve školním dějepise chybí.

Když ale zkusíme nahlédnout do mozkovny pomazaných hlav, tak rozeznáme kontury jejich doby. Pochopíme jejich motivaci. Ale k tomu musíme tu dobu dobře znát.

Ovšem mám za to, že učitel dějepisu, který chápe dobu, pak může právě na takovém příběhu mentalitu přiblížit. Vzít notoricky známé jméno a nechat děti nahlédnout mu do hlavy.

Všichni se vidíme v těch královských palácích, přitom patříme do městské krčmy nebo do vesnické světnice. Nejsme potomci šlechtických a královských rodů ani arcibiskupů a papežů. Leda tak nemanželští. My pocházíme z řad té drtivé většiny obyvatel, která se do učebnic nevejde, protože o nich i sami historici vědí málo. I když v oblasti dějin každodennosti se situace v poslední době velmi zlepšila.

Historií nakonec hýbaly spíš nemoci, které vybíjely celé vesnice, drtily ekonomiku a děsem a hrůzou definovaly filozofii doby. Nebyl to nacionalismus, sedmiletá válka ani smlouvy v empírových salóncích, co změnilo svět 19. století. Byla to elektřina, která umožnila vzdělávat se a žít po setmění i těm nejchudším. Byla to železnice, která zrychlila výměnu informací. A byla to moderní medicína, která snížila úmrtnost u porodu a ženy se najednou mohly věnovat i jiným věcem než prostému přežívání.

K čemu je výklad husitství, který se soustředí na bitvy, a zapomíná, že husitům šlo v první řadě o spásu duše? Jak obstojí výklad o papežském schizmatu a upálení Jana Husa bez vysvětlení otázky o tom, co pro každého jednotlivce znamenalo, když měla církev dvě hlavy?

Školní dějepis se mění rychle. Nadaní, mladí a motivovaní učitelé debatují o reformách, zařazují víc samostatného bádání nad prameny a víc se soustředí na pochopení jevů a souvislostí. Současné osnovy (přesněji RVP) jim to umožňují. Bohužel takoví ale nejsou všichni, jak jsem se každý rok dozvídala i od studentů prvního ročníku vysoké školy, když jsem je zpovídala ohledně jejich zkušeností s dějepisem na střední škole.

Také proto se ve své práci soustředím právě na tyto jevy a hlavně se snažím ukázat dějiny jako příběhy lidí z masa a kostí, i když mí protagonisté jsou často vymyšlení. Nikdy nežili, ale mohli by. Mí králové si myslí něco, co si asi nemysleli, ale mohli by.

Nu, pokud vás takové dějiny baví, sledujte mě dál na všech kanálech a těšte se na mou knihu Restart dějepisu, která vyjde už za necelý měsíc.