Ferdinand II.: císař, kterého jsme „my“ před 405 lety sesadili

Ferdinand II. zemřel v roce 1637, podívejme se na chvíli do jeho kadidlem provoněného pokoje. U postele klečí císařův syn a je šero. Kněz už udělil starému císaři poslední pomazání, jezuitští zpovědníci se rozloučili a nechali otce se synem jejich rozmluvám.

Myšlenky Ferdinanda II. v té chvíli jistě směřovaly k Panně Marii, ke které se celý život modlil. Pod její ochranu zanechal svou rodinu a pozemky. Když umíral, mohl se radovat z jednoho: slíbil, že ve všech svých zemích vymýtí „kacířství“, a svůj slib v podstatě splnil. Jeho protireformační akce ve Štýrsku přinesly ovoce a v roce 1600 v těchto zemích téměř žádní protestanti nezůstali. V Českém království potlačil povstání a ty, kteří odmítli konvertovat, poslal do vyhnanství. Zbývaly Uhry, které si mohly dovolit vzdorovat, protože na jejich bedrech ležela obrana Evropy před Turky.

Jeho syn Ferdinand III. poslouchal jeho poslední rady, ale myšlenkami už byl jinde. U práce, která začne hned, jak za svým mrtvým otcem zavře dveře. Teď byl císařem Svaté říše římské – o to se otec za cenu nesmírných ústupků postaral v roce 1636. Třicetiletá válka však zuřila naplno a on se nemohl dočkat jejího konce. Mladý Ferdinand III. byl mírotvorce. Chtěl najít způsob, jak krveprolití ukončit. Na rozdíl od svého otce byl ochoten přistoupit na kompromis.

Tak nějak mohly vypadat poslední chvíle protireformačního císaře. Vraťme se však do doby, kdy byl Ferdinand II. mladý, plný ambicí a čekala ho ještě slavná politická kariéra.

Ferdinand II. se nenarodil jako následník císaře. Příslušel k vedlejší větvi habsburského rodu, která vládla ve Štýrsku. Nemohl tušit, že jednoho dne usedne na nejvyšší evropský trůn. Rodiče ho poslali studovat do přísně katolického Bavorska, matčiny vlasti, protože nechtěli, aby mu vliv luteránských štýrských šlechticů zkazil katolické smýšlení. Toto přísné bavorské vzdělání posílilo Ferdinandovu věrnost katolicismu.

Přibližně v této době se Ferdinand vydal na pouť ke svatyni Panny Marie a složil slavnostní slib. Nedopustí, aby jediná píď zemí pod jeho vládou připadla „kacířům“. Raději ať celá jeho rodina i s ním shoří v pekle, než aby to dopustil.

Habsburkové se spojili s jezuitským řádem a otcové Tovaryšstva Ježíšova se chopili příležitosti. Jmenovali učitele a zpovědníky do královských domácností. A řád si nedržel odstup od politiky; zpovědníci jezuitského řádu měli své směrnice a uměli svým královským svěřencům poradit.

Ferdinand byl však bystrý a ambiciózní vévoda; dobře věděl, že jeho zpovědníci a učitelé hlásí každé jeho slovo do centrály řádu a řídí se vlastním politickým programem. Ale stejně jako mnoho katolických šlechticů v 17. století vyrůstal v jezuitských školách a jeho cíle se s jejich veskrze shodovaly. Pro Habsburky totiž jezuitský řád představoval vše, čeho si ve víře vážili, a Ferdinand jezuity podporoval, třeba i proti vlastnímu arcibiskupovi, když na to přišlo.

Když se Ferdinand po studiích vrátil do svého Štýrska, byl v šoku. Zdálo se mu, že se to tam hemží kacíři. A tak se, věren svému slibu, pustil do protireformační práce. V roce 1596 se stal oficiálním vládcem Štýrska a usadil se ve Štýrském Hradci. Technicky mohl kníže rozhodovat o náboženské otázce všech svých poddaných na základě augsburského náboženského míru z roku 1555. V praxi však stát v 17. století nemohl prosadit ze dne na den žádné nařízení.

Ferdinand se ale nedal, a šel si tvrdě za svým cílem. Začal tím, že měšťanům v královských městech nařídil, aby konvertovali, nebo opustili zemi. Ti, kteří odmítli, pocítili jeho tvrdá opatření, od zákazu jejich obchodu až po uvěznění. Ve Štýrsku zůstali pouze katoličtí kněží, luteránské a kalvínské duchovenstvo bylo vypovězeno. To znamenalo, že pro lidi, kteří chtěli uzavřít manželství, nechat pokřtít děti nebo vykonat poslední pomazání a pohřbít své zemřelé, byly k dispozici pouze katolické obřady. Někteří katoličtí kněží se nad svým stádem slitovali a vykonávali bohoslužby jak pro katolíky, tak pro protestanty. Podle zákona to však bylo zakázáno a hrozil jim trest.

Pak přišla na řadu aristokracie. I šlechtici dostali na výběr: buď konvertovat, nebo opustit zemi. Ti, kteří zůstali, měli za úkol postarat o rekatolizaci svých poddaných. V roce 1617, kdy začala další etapa Ferdinandovy kariéry, už ve Štýrsku nezůstali téměř žádní protestanti.

Předchůdci Ferdinanda II. byli Matyáš a Rudolf II., jeho prastrýcové. Protože však oba zemřeli bezdětní, intenzivní jednání mezi evropskými diplomaty se vedla ještě za života mladšího z nich. V evropském náboženském kotli to začínalo vřít, Uhry se zoufale bránily proti Turkům, ve Francii probíhaly náboženské války, v Nizozemí se bojovalo a České království se už po léta potácelo na pokraji povstání. Katolíci i protestanti se připravovali na rozhodující konflikt. Habsburkové věděli, co je v sázce, a vítězství katolické strany bylo jejich nejvyšší prioritou.

Poté, co se tři císaři v řadě ukázali být buď příliš shovívaví, nebo prostě slabí, panovala mezi katolickými diplomaty všeobecná shoda na tom, že na trůn římského císaře by měl usednout silný a věrný katolík; a navíc, že v Českém království, a pokud možno i v Uhrách, by měl konečně zavládnout pořádek. Ferdinand II. se při jednání s „kacíři“ ukázal jako rozhodný, silný a bezohledný. Volba byla zřejmá. Všichni příslušníci všech habsburských větví se zřekli nároků na středoevropská království a nejvyšší evropský titul císaře. Zbývalo jen, aby král a císař Matyáš zemřel. Ještě za jeho života však převzal otěže moci do svých rukou mladý, energický Ferdinand II.

Čeští šlechtici měli právo volit krále. Když katolická strana představila Ferdinanda II. jako jediného kandidáta, mohli představit protikandidáta, ale neudělali to. Z dnes historikům neznámých důvodů schválili Ferdinanda II. jako svého budoucího krále, přestože jeho zacházení s protestanty ve Štýrsku nebylo žádným tajemstvím. Převážně nekatolická šlechta si zvolila katolíka věrného svému přesvědčení až k hranici fanatismu a až poté řešila, co s tím.

Ovšem šlechtici si při volbě byli jistí svými právy, nevěřili, že je někdo pošlape. V Českém království totiž panovala jedinečná situace. Zatímco všude v Evropě o víře obyvatel rozhodoval panovník, v Čechách legálně existovala dvě nekatolická vyznání, jejichž kořeny sahaly až do středověku, husité (kališníci) a Jednota bratrská.

V pohraničích žili německy mluvící luteráni a s těmi všemi bojovala agresivní katolická menšina podporovaná habsburskými králi. Česká šlechta se tradičně dělila o vládu v zemi s králem a tento dualismus žárlivě chránila. Dařilo se jim se slabým Rudolfem II. a neschopným Matyášem, ale šance na udržení tohoto podílu na moci se s Ferdinandem II. na trůně zdály mizivé. Přesto šlechtici, ač neochotně, odevzdali své hlasy ve prospěch štýrského vévody.

Ještě před jeho nástupem na trůn vypuklo české stavovské povstání. Náboženské spory mezi katolickou a nekatolickou šlechtou vyústily v pražskou defenestraci, kdy byli dva místodržící a jejich sekretář vyhozeni z okna svého úřadu. Císař Matyáš v té době žil; stál pevně proti vzbouřencům a na straně svých katolických příznivců, ale proti povstání aktivně nevystoupil. Už na to neměl mnoho sil. Ferdinand přitom tedy od roku 1618 číhal jako šelma připravená ke skoku, až bude moct udělat v Čechách pořádek. Povstalci mu totiž svým činem konečně poskytli záminku k rázné akci.

Když Matyáš v roce 1619 zemřel, strhlo se v Českém království povstání, k němuž se připojili i šlechtici z Rakouska a Uher. Čeští šlechtici si až nyní uvědomili, že Ferdinand II. představuje skutečnou hrozbu, a prohlásili volbu z roku 1617 za neplatnou.

Dne 19. srpna oznámili, že habsburská dynastie ztratila veškerá práva na korunu, a za týden na to si zvolili nového krále: mladého protestantského prince Fridricha Falckého na Rýně. V reakci na to Ferdinand II. neváhal uzavřít spojenectví s hlavou katolických německých knížat bavorským vévodou a zahájit vojenskou kampaň.

Když Ferdinandův generál Buquouy a Maxmilián Bavorský porazili české stavovské povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620, skončila česká fáze třicetileté války. Represe trestající povstání překvapily celou Evropu svou krutostí. Ferdinand však k potrestání vzpurných Čechů připojil svá protireformační opatření. Katolíci, dokonce i čerstvě obrácení katolíci, se mohli trestu vyhnout, a dokonce ze situace profitovat.

Česká fáze třicetileté války skončila, ale zbývaly ještě čtyři další etapy. Ferdinand II. se konce války nedožil; bylo na jeho synovi, aby vedl mírová jednání. Ferdinandův příběh by však nebyl úplný, kdyby mu cestu nezkřížil další český šlechtic.

Albrecht z Valdštejna byl zdatný vojevůdce, a ještě zdatnější vojenský podnikatel. Vstoupil do Ferdinandových služeb a pomalu se stal pro císaře nepostradatelným. Z bezvýznamného moravského šlechtice se vypracoval na velkého generalissima katolických vojsk a vysloužil si vévodství. Německá knížata nikdy nepřestala tímto novopečeným konvertitou z malé země opovrhovat. Přesto konvertita vedl armádu, jejich armádu.

Historici se dnes neshodnou na tom, co se stalo. Zda Valdštejn usiloval o to být mírotvorcem, nebo byl jen chamtivcem, který to se svými ambicemi přehnal. Ať tak či onak, v roce 1634 se jeho zájmy střetly s císařovými.

Ferdinand II. se uchýlil k nejpodlejšímu opatření, k jakému se korunovaný panovník může uchýlit – k vraždě. Tento atentát otřásl evropskou veřejností. Nikdo nepochyboval o tom, že Ferdinand atentát nařídil, a všichni se shodli na tom, že tento čin byl pod úroveň Bohem vyvoleného a Bohem pověřeného císaře, dokonce i jeho katoličtí spojenci a Valdštejnovi staří protivníci se shodli. A bez Valdštejnova génia navíc šance rychle a vítězně ukončit válku mizela v dáli. Ale to už Ferdinandovi mnoho času nezbývalo.

Ferdinand II. zemřel v roce 1637 a zanechal svému synovi říši ve víru nepříznivě se vyvíjející války. Když v roce 1634 vstoupila do války na straně protestantů Francie, ocitla se Evropa v patové situaci. Pat patří na šachovnici, v reálu nerozhodná situace na bojišti a protahovaná válka znamená krev, oheň, utrpení obyvatel a hospodářskou katastrofu pro každou zúčastněnou zemi. Válka bude zuřit ještě 11 let po smrti Ferdinanda II., ačkoli jeho syn Ferdinand III. toužil každou buňkou po míru.

Bylo by nefér vinit z hrůz třicetileté války Ferdinanda II.

Síly, které tuto válku vyvolaly, byly mocnější než jeden muž. Jeho nekompromisní a tvrdý postoj však mír vzdaloval, a navíc se dopustil politických chyb, které válku prodlužovaly.

Ferdinand II. na smrtelné posteli ale musel své životní dílo považovat za úspěch. Splnil slavnostní slib, který dal Panně Marii; vykořenil „kacíře“ ze Štýrska, a hlavně z Českého království. České království a Štýrské vévodství vrátil katolickému stolci a posílil postavení katolické církve v říši.

Co bylo pár tisíců životů a trocha krve ve srovnání s takovým darem Bohu a církvi?

Možná se mu právě tyto myšlenky honily hlavou v posledních chvílích života. Jeho syn pravděpodobně viděl svět mnohem chmurnější optikou, protože teď bylo na něm, aby opravil všechno, co otec při cestě za svým náboženským posláním pobořil.

Robert Birley, Ferdinand II: Counter-Reformation Emperor, 1578-1637, Cambridge, 2014.

Robert Birley, Politics and Religion in the Age of the Counterreformation: Emperor Ferdinand II, William Lamormaini, SJ, and the Formation of Imperial Policy, University of North Carolina Press, 1981.

Anna Coreth, Pietas Austriaca, Refugium Velehrad-Roma, 2013.

Lothar Höbelt, Ferdinand III. (1608–1657): Mírový císař proti vůli, Veduta 2015.