Protireformace v Čechách v praxi

V minulém díle seriálu, o protireformaci v jsme se věnovali protireformaci obecně. Pokud tedy chcete v první řadě pochopit, co to protireformace byla, proč přišla a proč tomu tak říkáme, tak začněte tímto článkem.

Dnes něco o tom, jak to konkrétně probíhalo.

Protireformace v českých zemích se velice často spojuje právě s rokem 1620 a se „škodou spáchanou na českém národu“. Tvoří nejdůležitější součást českého národního mýtu, kterému se budeme věnovat někdy jindy. Dnes odhlédneme od národního utrpení a podíváme se do tváře realitě. Co se ve skutečnosti dělo a jak to prožívali aktéři na všech stranách.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak v 17. století mohl panovník nařídit všem poddaným, čemu mají věřit? Neměl sociální sítě, kde mohl kontrolovat lidské myšlenky. Ani ideovou policii, ani tajnou službu. Dokonce jeho nástroje propagandy se omezovaly na letáky a noviny, které četli jen někteří, a škola byla stále pro privilegované (rozhodně nebyla povinná). Nebyly policejní hlídky a stanice, na mnohá místa nevedly ani zpevněné cesty a lidé si tam žili po svém. Co si říkají lidé doma, nikdo netušil, a celá jedna polovina obyvatel – ženy – trávila doma většinu svého života, přičemž si navykla nahlas nemluvit vůbec. V neposlední řadě, stát ani nevěděl, kdo kde bydlí, neexistovala evidence obyvatel nebo institut trvalého bydliště. Něco si vrchnost i stát zjistily, aby mohly vybírat daně, ale pro daňové účely stačilo znát počet domácností, protože daně platila pouze hlava rodiny. Ženy, děti a často i pacholci a učni, nebyli podstatní.

Je snadné v takovém prostředí něco nařídit. Ale ještě snazší je nařízení ignorovat, dělat, že jsem ho neslyšel, případně, že mu vůbec nerozumím.

Panovník ovšem moc dobře věděl, v jaké době žije. Neznal luxus, jaký mají dnešní státy s technologickým pokrokem a veřejným povinným školstvím či evidencí obyvatel. Používal nástroje, které měl. Nástroje se mu občas bouřily pod rukama. Mnohé čtenáře možná překvapí, že nejvíc potíží nadělala Ferdinandovi II. katolická církev. Ta, která by mu měla líbat ruce za to, že král nutí poddané změnit víru na tu katolickou. Leč, česká církev pod vedením kardinála a arcibiskupa Arnošta Harracha to viděla jinak. Harrachovi se nelíbilo, že se král plete do záležitostí církve. Pochyboval o upřímnosti víry změněné pod nátlakem, nechtěl, aby kněží byly nuceni vykazovat svůj úspěch pomocí tabulek, kam zapíší počty obrácených. Viděl v tom kromě nátlaku také příliš velké pokušení pro kněze, jak si vydělat a podvádět. Protože v rámci tridentské reformy (viz minulý článek) byl zodpovědný za zlepšení morálního profilu kněžstva v českých zemích, tak v tom spatřoval problém. V neposlední řadě se mu nelíbily pravomoci, jakými král obdařoval jezuitský řád, protože tím mu ubíral na kompetencích.

Ale bez církve by to nešlo. Přes veškeré spory, jaké spolu král a arcibiskup vedli, se nakonec podvolila. Protože stát v průběhu 16. století získával navrch a církev už ten náskok nikdy nedožene. Kněžstvo muselo skákat, jak král pískal, a právě skrze něj mohl Ferdinand II. protireformaci provést. Tak se na chvíli zastavme u samotného Ferdinanda II. a něco si k němu povězme.

Ferdinand byl synem své doby, ale i na soudobé poměry stál za svou vírou velmi pevně. Narozdíl od současníků byl ochoten k méně kompromisům a více podřizoval zájmy ekonomické a politické svému přesvědčení než jiní. Dostalo se mu prvotřídního vzdělání na bavorské univerzitě v Ingolstadtu.

Už za studií podnikl pouť spojenou se slibem panně Marii, že vymýtí „kacířství“ ze všech zemí, kde bude vládnout. Prohlásil, že raději on s celou rodinou propadne peklu, než aby jeden jediný z jeho poddaných propadl „kacířství.“ Tento slib nebyl tajný, když se habsburský arcikníže vydá na pouť do mariánské svatyně, udělá to veřejně. Čeští páni o tom museli vědět, když ho roku 1617 přijímali za krále. Historici dodnes nevychází z údivu nad tím, že šlechtici, kteří tak srdnatě bojovali za zachování náboženských svobod s Rudolfem II., volbu tak podcenili. Věděli navíc, jak účinně Ferdinand „vymýtil kacířství“ ve svém rodném Štýrsku. Spokojili se ovšem se slibem, že bude dodržovat náboženské svobody a přísahou na Rudolfův majestát.

Už ovšem nevěděli, že si předtím vyžádal od svých jezuitských poradců dobrozdání, zda může slíbit něco, co nehodlá dodržet. Dostalo se mu ujištění, že porušení slibu daného kacířům mu bude na nejvyšších místech prominuto, pokud se díky tomu dostane k české koruně.

Stavovské povstání z let 1618 – 1620 navíc Ferdinandovi hrálo do noty. Všechny protireformační patenty, které vydával, uváděl větou: „Protože náboženské rozpory vedly k nepokojům a krveprolitím, rozhodli jsme se, že české země budou jen jedné víry.“ Stavovské povstání totiž vedli nekatolíci ve jménu náboženské svobody. Povstalci se nezdráhali vyhánět a zabavovat půdu katolíkům a dopadlo to katastrofou. Po jejich porážce na Bílé Hoře měl tedy Ferdinand II. volné ruce a ultimátní argumentační trumf. Mohl se do toho pustit.

První přišli na řadu protestantští kněží, ti museli odejít ze země a za jejich přechovávání a skrývání padaly přísné tresty. Uvědomme si, že člověk v raném novověku kněze nepotřeboval jen k tomu, aby jednou týdně v neděli zašel do kostela nebo se něco dozvěděl o Bohu. Církev poskytovala tzv. náboženský servis, bez kterého si lidé život nedovedli představit. Křest dětí měl nejen zachránit dětskou dušičku před plameny pekelnými, ale také znamenal přijetí dítěte do komunity. Čekat na to, až z toho malé dítě bude mít rozum a samo se dá pokřtít, opravdu nešlo, protože většina dětí se toho rozumu nedožila. Bylo třeba je pokřtít co nejdříve. Není bez zajímavosti, že v kritické situaci církev právo křtít dávala i porodním bábám, protože kněz to často nestihl.

Dalším důležitým úkonem bylo manželství. Sňatek, který neposvětil kněz, byl hříšný nejen z pohledu víry, ale také v očích společnosti. Poslední pomazání a zpověď protestanté nevyžadovali, tam se bez církve obešli, ale pak byl na řadě pohřeb. Své zesnulé jste chtěli mít na hřbitově, v posvěcené půdě, nikoliv v hlíně za kostelní zdí mezi bezvěrci, nepokřtěnými a zločinci. A bez té nedělní bohoslužby se věřící 17. století taky neobešel, nešlo žít bez společné modlitby, bez prožitku víry spolu s ostatními věřícími a samostudium bible se nepěstovalo. Bez svých kněží byli protestanti odkázáni na služby těch katolických, ať se jim to líbilo nebo ne.

Mnoho protestantů by to tak klidně nechalo, hlavně, že mají pokřtěné děti, posvěcený sňatek a pohřbené své mrtvé. Věřit si můžou čemu chtějí. Jenže právě proti tomuto přístupu se zakročilo hned vzápětí. Katoličtí kněží měli zakázáno poskytovat služby protestantům. Kdo chtěl pokřtít dítě, musel nejprve změnit víru. Docházelo ke kuriozním situacím, kdy lidé opírali rakve se zesnulými o zeď kostela a doufali, že je třeba někdo pohřbí. Faráři si stěžovali centrálním úřadům a žádali instrukce, protože když nevěděli, komu rakev patří, často je radši pohřbili, než aby riskovali zamoření města infekčními chorobami. A městské rady navzdory pokynům centrálních úřadů tuto praxi tiše schvalovaly.

Vždy se našlo hodně farářů, kteří tato nařízení překračovali. Se svými ovečkami žili a chtěli jim sloužit, měli také nějaké svědomí a cítili zodpovědnost před Bohem. Zatímco Ferdinand z okna svého paláce do chýší a řemeslnických domků nedohlédl, oni viděli smutek a utrpení. Císař a katolické panstvo mohli své svědomí svěřit boji za vyšší věc. Farář utíral slzy matky umírajícího dítěte prosící o jeho pokřtění. V takových situacích se přesvědčení o boji za vyšší dobro často bortí. Ale tito faráři se vystavovali riziku přísných trestů.

Jiní kněží si z toho udělali slušný business, kšeftovali se zpovědními cedulkami, do výkazů za úplatu psali jména podle potřeby a poskytovali náboženský servis za peníze. Za to padaly ještě vyšší tresty, od konfiskace veškerého majetku až po vězení. Ale v 17. století nebylo tak těžké dohlížecímu aparátu unikat.

Už aparát v 17. století chápal význam salámové metody. Protestantským měšťanům bylo nařízeno přestoupit na katolickou víru, ale do svědomí člověku nevidíte. Pokud odepření náboženského servisu nestačilo, bylo potřeba odebrat ještě další práva. Tak se protestantům zakazovalo provozovat živnost nebo obchodovat. Na koho ani toto nezabralo, ten dostal volbu, zemi buď opustit nebo se obrátit. Úřady většinou postupovaly celkem shovívavě, majetek jste mohli prodat nebo dokonce najít nějakého katolického zmocněnce, který ho za vás bude v zemi spravovat. Většina protestantských rodin si takového katolíka. Kdo emigroval a majetek nezaopatřil, ten o něj přišel. Lhůty pro odchod do exilu byly docela dlouhé, ale to nestačilo. V raném novověku lidem chyběly hotové peníze, které k životu v neznámé zemi potřebovali. A prodej majetku se nedařil, protože nabídka dalece přesahovala poptávku. Většinou jim nezbylo než prodat nemovitosti hluboko pod cenou.

V 17. století žili nejen obyvatelé svobodní – tedy šlechta a měšťané v královských městech. Kdo žil na panském, ať už ve městě nebo na vesnici, svobodný nebyl a půdu nesměl opustit. Obrácení poddaných dostala za úkol jejich vrchnost. Úřady napomínaly šlechtice, aby přitvrdili, aby vykázali co nejvíc obrácených katolíků. Proti poddaným šlo zakročit, třeba vězněním o chlebu a vodě, konfiskací majetku nebo jinými docela hnusnými donucovacími prostředky. Ale ani nejpřesvědčenějším katolíkům se do toho většinou moc nechtělo. Riskovali, že jim poddaní začnou z panství utíkat, ve vězení nemohli pracovat, protireformace narušovala ekonomickou stabilitu panství. Samotní nekatoličtí šlechtici se o to víc zdráhali vynucovat nad poddaných něco, co bylo proti jejich přesvědčení. Tohoto břemena je ale už v roce 1624 král zbavil, když vydal dlouho nemyslitelný patent, v němž předkládal také šlechtě onu volbu – staň se katolíkem nebo odejdi.

Šlechticům se nabízely lhůty samozřejmě delší než měšťanstvu. Nehledě na to, že v aristokratické rodině se vždy našel nějaký ten katolík, který mohl panství spravovat. Šlechta měla vždy kontakty i za hranicemi. V českých zemích se ale tato volba týkala minima šlechticů. Většině byly majetky zabaveny z politických důvodů, jako trest za účast na povstání, z nekatolíků měli totiž máslo na hlavě skoro všichni. Ale protože císař Ferdinand II. bral protireformaci vážně, kdo přestoupil ke katolictví, ten se trestu vyhnul.

Důležité je říct, že také v 17. století znaly úřady metodu cukru a biče a represe by samy o sobě nestačily. Katolíkům se nabízely výhody na všech úrovních. Od výhodnějších kontraktů pro obchodníky, po výnosné a vlivné pozice pro šlechtu. A potom ta kultura. Působivá představení v barokních chrámech, barokní divadlo, chrámová hudba. Ale především kvalitní jezuitské školství, které bylo bezplatné. Do škol vstupovali chlapci bez rozdílu vyznání, ale domů se většinou vracel malý přesvědčený katolík. Jezuité také vynikali v práci s talentem každého individuálního chlapce a rodiče nakonec třeba ani nelitovali. V době, kdy bída a smrt číhaly za každým rohem se ústupky vyznání dělaly snáz. Vědět, že dítě to navzdory vaší mizerné situaci někam dotáhne, že neumře hladem, dobře se ožení, to stálo za to riziko, že se vám domů vrátí a bude vám vyvracet vaši zděděnou víru.

Nabízí se tedy nakonec otázka, proč to všechno. Odpověď není pro dnešního člověka snadná, ať je křesťan nebo ateista.

Proč úřady investovaly takové prostředky do obracení poddaných a proč ti vůbec vzdorovali, když si mohli život ulehčit?

Vždyť Boha měli stejného, v kostelech stál stejný kříž, svatá kniha byla do posledního písmene stejná, a nakonec, on i ten farář mluvil často úplně stejně. Pokud nehřímal proti kacířům, jak měl nařízeno, učil poddané nelhat, nekrást a žít mravně a u zpovědi se řešili stejné hříchy. Kdo zajde dnes v neděli do katolického kostela a druhou neděli třeba do evangelického, vidí, že navenek vše probíhá trochu odlišně, ale kázání je podobné a čte se stejná bible. Proč tedy tolik odporu?

V první řadě je třeba říct, že ani katolíci, ani protestanté o sobě navzájem moc nevěděli. Generace věřících, která vstoupila do produktivního věku kolem roku 1600, vyrostla v přesvědčení, že na druhé straně náboženské barikády stojí démon. Ti katoličtí faráři přecházeli nařízení mimo jiné proto, že ty lidi znali, a věděli, že jejich víra se od té katolické zase tolik neliší. Že o ní často ani moc nevědí, že vlastně ani neví, v čem je jejich víra jiná, jen vědí, že po předcích ji zdědili a chtějí se jí držet. Když pak byli přinuceni přijít na mši, často byli překvapeni, že kněz nemá rohy a káže vlastně dost podobně.

Náboženství ale tvořilo součást lidské identity a vazby na předky. V naší společnosti, kdy předky zapomeneme už ve druhé generaci a staré tradice odhazujeme jako přežitek, to nechápeme. Pro lidi 17. století znamenalo zavrhnout předky vytržení z kořenů, ztrátu identity, ztrátu toho, co z nich dělá jedinečné lidské bytosti.

A proč taková snaha? Proč vůbec státu záleželo na tom, co si poddaní myslí? Když pomineme Ferdinanda II. a jeho upřímné přesvědčení, vezměme v potaz politiku. V 17. století se skutečně vedly války ve jménu náboženství, poddaní povstávali a svrhávali vlády ve jménu své víry. Nábožensky jednotná země byla stabilnější, kontrolovat jednu církev bylo snazší. Katolická církev navíc kladla důraz na kontinuitu a stabilitu, to se vám hodilo, pokud jste chtěl vládnout dlouho a v klidu. Po stavovském povstání navíc udělal Ferdinand z víry věc politickou. Jestliže předtím ho svrhli ve jménu své víry, on jim teď vládl ve jménu té své. Kdo chtěl prokázat, že v té zemi plné zrádců je loajální novému režimu, musel respektovat především novou ideologii. Proto Ferdinand promíjel rebelům, kteří se obrátili na katolictví. I nejvýznamnější povstalci se mohli vyhnout popravčímu špalku, pokud přijali, že odteď až na věky budou české země katolické.

Všechny prostředky, které jsme si tu popsali, by samy o sobě úspěch nepřinesly. Zázraky udělal čas a střet mnoha věřících s realitou. Chlapci v jezuitské škole poznali, že jejich kamarádi jsou chlapci jako oni, že v neděli nechtějí zůstat na koleji sami a že si v tom barokním divadle taky chtějí zahrát. Celé rodiny překvapeně sledovali pana faráře, ve kterém byly naučeny vidět ztělesněné zlo. On je přitom chránil, ani nenahlásil babičku, že odmítá přijít ke zpovědi. Exulanti v zahraničí narazili na jazykovou bariéru a dřeli bídu.

Když se dostali do protestantského Saska, zjistili, že se po nich pro změnu chce, aby se účastnili německé mše, přísahali na luteránství, zakázali jim podomní bohoslužby v češtině a zabavovali české knihy. Za takových podmínek se většinou vrátili a oddychli si, pokud jim úřady ještě nestihly zabavený majetek prodat. Přijali katolictví a nastěhovali se do svého. Jsme v roce 1624. Ještě 24 let bude zuřit třicetiletá válka. A když se kolem vašeho domu žene obávaná švédská armáda, schováte rodinu a zvířata do poslední ovečky a třesete se strachy, i když by to měli být vaši spojenci. Švédi jsou přeci protestanté. Pro mnohé obyvatele také realita války, ve které armády ničily a pálily bez ohledu na víru poddaných nebo svou, znamenala zásadní přelom.

Čas plynul dál, válka skončila a nové generace neznaly dobu různých vyznání v jedné zemi. Užívaly si nádherné barokní slavnosti, které je vytrhly z šedi trpkých všedních dnů. Čekala je doba relativního míru a blahobytu, kterou jejich předci v době náboženských nepokojů a válek nepoznali. Navíc pomalu začínala nová epocha, ve které náboženství a církev budou hrát stále menší a menší roli.

Tomáš Václav Bílek: Reformace katolická neboli Obnovení náboženství katolického v království Českém po bitvě bělohorské, Frant. Bračovský, 1892

Alessandr Catalano: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu a protireformace v Čechách, NLN, 2008

Barbora Jiřincová: Ženy v rekatolizaci českých zemí, Dizertační práce, KDDD, Pedf UK, obhájeno 2019, vedoucí: Prof. Vít Vlnas, oponent: prof. Ivana Čornejová