Podivné představy středověkých doktorů o ženském těle

Byl to jeden z případů, kdy ideologie diktovala vědeckou pravdu. V tomto případě šlo o doktrínu středověkého křesťanství, které, na rozdíl od prvních křesťanů v Bibli, považovalo ženy za méněcenné, a dokonce nebezpečné bytosti. (Více k tématu v tomto článku.)

Středověká medicína nahlížena na ženy očima kleriků. Žena byla svůdkyně, Eva, ta, která nese vinu za vyhnání lidstva z ráje. Protože se vědělo jen málo o fyziologii a anatomii lidského těla obecně, když kazatelé tvrdili, že ženy jsou slabé, náchylné k hříchu a posedlé sexuální rozkoší, nemohli jim lékaři (nevědouce nic o ženské sexualitě) odporovat.

Jako historici už dávno středověk neodsuzujeme, nepovažujeme ho za temný a obskurní. Ovšem pokud jde o lékaře a chirurgy, světlo ve tmách hledáme marně.

Lékaři netušili nic o příčinách různých nemocí, o dezinfekci se také nic nevědělo a mylné představy o fyziologii vedly třeba k pouštění žilou. (Více o omylech středověké medicíny v tomto článku.)

Bohužel se ale lékaři vždy zdráhali přiznat, že netuší, která bije.

Upřímně, dnešní lékaři nejsou tak odlišní. Jenže ti středověcí lékaři měli po ruce biblické vysvětlení.

I dnešní gramotní lidé, kterým o virech a bakteriích vyprávěli už na základních školách, mají tendenci věřit podivným věcem a složitým konspiracím, když jim epidemie naruší život. Když zasáhne neviditelný nepřítel, reagujeme emocionálně, máme strach. A teď si představte život ve středověku.

Nepřítel vás čekal na každém rohu, smrt za každými dveřmi a zabít vás mohla otrava krve z banálního zranění.

Když udeřil mor a celé vesnice lehly a mrtvá těla se hromadila. Mystické vysvětlení se zdálo být jedině logické. Bůh se zřetelně zlobil, co jiného by to mohlo být?

Bible totiž zmiňuje kolektivní trest i individuální fyzické utrpení jako trest za osobní hřích. A některé zdravotní problémy v mentalitě lidí úzce souvisely s rituální nečistotou – například malomocenství a dlouhodobé menstruační krvácení.

(Více k malomocentsví zde)

V hebrejské Bibli se člověk považoval za rituálně nečistého (a tedy nezpůsobilého ke vstupu do chrámu) po jakékoli činnosti, která souvisela s pohlavními orgány. Ženy se musely po porodu nebo každý měsíc po skončení menstruačního krvácení rituálně umýt. Přestože křesťanství nepřijalo všechny židovské právní předpisy týkající se čistoty a rituálů, pohled na reprodukční cyklus ženy jako na něco nevhodného, nečistého nebo hříšného si církev zachovala. A to jsme se ještě nezmínili o první ženě.

Nejchytřejší ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh učinil, byl had. Ten řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“

„Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘“

Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“

Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla.

Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky (Gn 3, 2–6).

Středověký výklad této pasáže zněl takto:

Žena podlehla hadově lži; byla slabá a především zvědavá, nebezpečně zvědavá. A byla to ona, kdo muže navedl k hříchu. Písmo nás také informuje, že měsíční krvácení a veškeré bolesti a utrpení při porodu byly trestem za Evin hřích. A menstruační krvácení, které už židovští moralisté označovali za nečisté, se k tomu mohlo přidat jako trest pro neřestnou ženu, trest za její neřesti: nebezpečnou zvědavost a slabost při pokušení.

Takový byl biblický pohled a morálka Písma. Středověcí lékaři však četli jak náboženské texty, tak antické prameny, například Galéna a Aristotela.

A tyto dvě řecké autority považovaly ženy za slabé a poněkud nedokonalé. Podle jejich názoru byla žena muž, kterému něco chybí. Muž byl neutrální, úplný a měl dobré vlastnosti. Muž byl aktivní ve všem, včetně početí plodu. Úloha ženy při početí byla z pohledu středověké medicíny pasivní; pouze přijímala a uchovávala mužovo semeno.

Z toho vyplývalo, že žena musela být posedlá naplněním své jediné úlohy. Děloha kleriky a některé zbožnější lékaře děsila, lékaři věřili, že děloha může cestovat uvnitř ženského těla, čímž se žena stává nenasytnou. Lassata sed non satiata (vyčerpaná, ale neukojená) byl termín, který používali učenci, a muži trnuli hrůzou.

K bližšímu seznámení s těmito na první pohled senzačními objevy doporučuji monumentální práci francouzských historiků George Dubyho a Michella Perrota, Dějiny ženy na západě (v angličtině vyšel druhý díl věnovaný středověku pod názvem: A History of Women: Silences of the Middle Ages).

Středověká medicína po vzoru Galéna operovala s termíny studený, teplý, vlhký a suchý. Zdravé a správné vlastnosti byly teplé a suché: mužský penis. Ženské lůno bylo považováno za vlhké a studené, představovalo tedy nezdravé prostředí, nicméně z nějakého důvodu nezbytné pro zachování lidstva.

Podle aristotelského názoru byla vlhkost ženského těla zdrojem žádostivosti žen; pouze při pohlavním styku mohly ejakulovat ženské „semeno“, a tak udržovat svou nezdravou vlhkost na rozumné úrovni. Protože to byl jediný způsob, jak dostat své nezdravě vlhké tělo do jakési rovnováhy.

Středověcí lékaři nevěděli mnoho o lidské anatomii, ale o té ženské měli ještě menší povědomí. Lékař nebýval přítomen u porodu, až na nejvyšší společenské vrstvy. Tuto záležitost přenechávali porodním babám. Až na výjimečné případy ženy lékaři neprohlíželi, třeba i oblíbený důkaz panenství (jakási gynekologická prohlídka) často spadal právě do kompetence porodní báby.

Horší to však bylo s interpretací typické ženské povahy. Doba popisovala ženu podle biblických textů, antických autorů a také podle mravokárných spisů z církevního prostředí.

Aristoteles souhlasil s názorem kleriků, že ženy jsou slabé. Muži byli silní; měli pevnou vůli. Dokázali jednat racionálně, odolávat pokušení a udržet své emoce na uzdě. Ženy, přirozeně citovější a jemnější, se považovaly za svéhlavé, iracionální a náchylné k hříchu. Z tohoto pohledu bylo velmi chytré a přirozené, že si had vybral ke svedení Evu, a ne Adama.

Protože ženy byly nejen slabší, ale také zvědavé jako děti. Adam by se hadovi jistě postavil na odpor. Své ženě však odporovat nedokázal. Takto interpretovala Bible příběh o prvních lidech. Žena je náchylná k hříchu, muž mu dokáže odolat, ale nedokáže odolat svedení ženy.

Trvalo stovky let, než západní kultura přijala ženu jako plnohodnotnou lidskou bytost. Medicína byla pozadu, pochopení role ženských reprodukčních orgánů je opravdu moderní záležitost. Ale názor na ženské schopnosti a jejich roli ve společnosti se v novověku posunul.

V průběhu náboženské reformace církevní autority více ocenily mateřskou roli, renesance obdivovala krásu ženského těla a i baroko v pozdějších letech nesměle přijalo ženské emoce.

Středověk nebyl tak temný jako filmy, které ho zobrazují. Realita ženského života se lišila vesnici od vesnice (jak píšu ve svém článku), ale v medicíně nebo v ženské otázce vládla beznadějná černočerná tma.