Článek
Četla jsem tvůj text, Aleši. A rozumím ti.
Znám tu únavu z věčných vtipů, z nepochopení, z pocitu, že mluvíš jinou řečí než zbytek rodiny.
Taky jsem si říkala, že už tam nepatřím.
Že mě dusí ten hluk, to pivo, ty řeči, ty posměšky.
Až jsem zůstala úplně sama.
A došlo mi, že bych teď za ten hluk dala všechno.
Za tu tichou výčitku v mámině hlase, za tátovo „přijela ses najíst?“, pronesené mezi polívkou a zprávami, za ty malicherné narážky, kterým jsem se kdysi smála hořce.
Protože dneska už mi nemá kdo říct ani to.
Jak ráda bych slyšela ty trapné vtipy o svém oblékání,
jak ráda bych mamce pochválila jídlo, které se jí nepovedlo,
jak ráda bych ji odvezla k doktorovi a poslouchala ty její věčné stížnosti na mě, že nejsem jejich,
jak ráda bych s tátou seděla u stolu, i kdyby se znovu ptal, proč mám hlavu v oblacích.
Dneska bych to všechno slyšela jinak.
Ne jako výčitky. Ale jako důkaz, že mě vidí.
Protože i ta drsnost, i ten vtip, i ta poznámka znamenají – „záleží mi na tobě“.
Naučila jsem se, že láska není vždycky tichá a kultivovaná.
Někdy je hrubá, neobratná, hlučná, ale pořád je to láska.
Až když lidé odejdou, poznáme, že i jejich nepochopení bylo způsob, jak s námi zůstávat ve spojení.
Takže ti rozumím, Aleši.
Ale možná jednou i ty, stejně jako já, budeš stát v tichu a říkat si:
„Jak rád bych se zasmál těm hloupým vtipům ještě jednou.“
Jo a bulím.
