Článek
Jmenuju se Aleš a poslední dobou slýchám od rodiny pořád to samé: že jsem odtažitý, že se neukazuju, že se mi prý „zvedl nos“. Všichni to říkají takovým tím tónem, který má znít jako starost, ale mezi řádky z toho čouhá výčitka. A já nikdy nevím, jak na to reagovat, protože to není o tom, že bych se na ně vykašlal. Jen už prostě nemám sílu na ten jejich svět.
Když se u nás doma řekne „rodinné setkání“, znamená to sedět v obýváku, televize jede, na stole lahváče, teta vypráví, kdo se rozvedl, a strejda se hádá, že za všechno může vláda. Všechno se točí dokola. Když se pokusím změnit téma, třeba na něco, co jsem četl nebo viděl, všichni protočí oči. „Aleši, nech ty svoje moudra, pojď si dát panáka.“
Když jsem byl mladší, ještě jsem to zkoušel. Po střední jsem chtěl na vysokou, slyšel jsem jen: „Vysoká? My taky chodili na vysokou, základka byla na kopci!“ Smích, lok piva, konec debaty. Když jsem se učil anglicky, poslouchal jsem, jak je to zbytečné, že „všude se domluví rukama a pár ruskýma slovama A nezapomněli přidat říkanku ze školy – pif paf, ojoj, zajčik moj“. Všichni se řehtali, já se usmíval, ale uvnitř jsem cítil, že se od nich vzdaluju.
Četl jsem filozofii, bavila mě politika, společnost, otázky, proč lidi dělají to, co dělají. Oni četli maximálně Blesk. A když jsem pak vystudoval humanitní obor, slyšel jsem, že jsem blázen. „Tím se chceš živit? To tě uživí?“ ptal se táta, jako bych se rozhodl stát kouzelníkem. No a když jsem jim po letech řekl, že mě to opravdu živí, že mám stálý příjem, zakázky, klienty, tak jen pokrčili rameny. „Stejně to jsou jen řeči. My děláme rukama, to je opravdová práce.“
A tak jsem si to v sobě prostě vypnul. Už je nepřesvědčuju, už nic nevysvětluju. Ne že bych se styděl, jen vím, že to nemá smysl. Když přijdu, stejně skončíme u toho, že jsem „měšťák“ a že už „neumím normálně mluvit“. Když nepřijdu, jsem ten, co se povyšuje. Ideální role, ze které se nedá utéct.
Pamatuju si, jak jsem jednou přivezl přítelkyni. Měl jsem z toho trochu obavy, chtěl jsem, aby viděla, že rodina je v jádru fajn. Hned po příjezdu jí teta sáhla na zadek se slovy „no jo, Aleš si umí vybrat“ a strejda přede všemi dodal, že „tohle by taky rád zaměstnal“. Smích, cinkání sklenic, nikomu to nepřišlo trapné. Když jsme odjeli, přítelkyně mlčela celou cestu. A já si uvědomil, že už je tam nikdy nevezmu.
Nebo jednou na Vánoce. Přivezl jsem jim dárky – knížky, kvalitní kávu, nějaké drobnosti. Oni mi dali sadu nářadí a ponožky. A když jsem poděkoval, strejda se uchechtl: „Aspoň ti to k něčemu bude, když ten tvůj papír od školy je ti k prdu.“ Celá místnost se smála. Jen máma se snažila zachraňovat situaci, že to je „jen vtip“.
A to všechno se vrací v hlavě pokaždé, když mi volají, že „už jsem se dlouho neukázal“. Vím přesně, jak to bude vypadat. Strejda s pivem v ruce, televize huláká, někdo se mě zeptá, kolik beru, někdo mi řekne, že si o sobě moc myslím, a za půl hodiny už se budou hádat, jestli se dřív žilo líp, nebo hůř. Všichni budou mluvit najednou a nikdo nikoho neposlouchá.
Moje sestra má dvě děti, pracuje v supermarketu a má věčný nedostatek času i energie. Chápu ji. Ale i ona mi občas s úsměvem mezi řečí řekne: „Ty máš ten svůj klid, žádné starosti, žádné děti, to se to žije.“ Nikdy mě nenapadlo jí říct, že ten můj klid si musím tvrdě chránit. Že za ním stojí roky, kdy jsem poslouchal, že jsem divnej, že si moc čtu, že moc přemýšlím, že nejsem „normální chlap“.
Když mě rodiče občas přemlouvají, abych přijel, říkají: „Vždyť my už jsme starší, nechceme se hádat, chceme jen, aby rodina držela pohromadě.“ Jenže to se lehce říká. Vždycky si vzpomenu na všechny ty večery, kdy jsem se cítil, jako bych tam ani nepatřil. Jako by naše řeč byla z jiného světa. Oni ve svém, já v tom svém.
Někdy mě napadne, jestli to není i moje chyba. Jestli jsem se neoddálil moc. Jenže pak si představím další sešlost — televize, pivo, řeči o tom, že dneska nikdo nechce dělat, a ironické poznámky o „intelektuálcích“. A zase se mi nechce. Ne z lenosti, ale z únavy. Protože vím, že bych se jen znovu bránil za věci, které už dávno nikomu nevysvětluju.
Možná jsem se fakt změnil. Možná jsem se naučil mít ticho radši než povinný smích. Ale není to pýcha, jen sebeobrana. Když jsem s nimi, mám pocit, že musím být menší, abych se vešel do jejich světa. A to už prostě neumím.
Občas si říkám, že až jednou nebudou, budu si to vyčítat. Že jsem s nimi netrávil víc času. Ale pak si uvědomím, že rodina není jen o tom, sedět vedle sebe. Je i o tom, jestli se vůbec dokážeme poslouchat. A my už si nemáme moc co říct.
Nechybí mi oni. Chybí mi jen ten pocit, že někam patřím. Ale mezi lidmi, kteří ti celý život dokazují, že seš jiný, se ten pocit hledá těžko.
A tak zůstávám dál ten „odtažitý“ Aleš. Ten, co se neukazuje. Ten, co nevolá. Ale aspoň jsem k sobě poctivý — nepředstírám, že mi s nimi bylo dobře jen proto, že sdílíme pár genů.
