Článek
Reaguji na článek, který mě neoslovil svým obsahem, ale svým tónem.
Je plný hněvu. Plný odsudků. Plný jistoty, že „ti druzí“ jsou špatně.
A tak jsem si položila otázku:
Co se to vlastně děje?
Ne s politiky.
Ale s námi.
Rozhodla jsem se podívat se na to jinak.
A vyšlo mi něco překvapivého.
Motoristé – ať si o nich myslíme cokoliv – nepůsobí jako „děti opilé mocí“, jak jsou v textu označováni. Spíš jako lidé, kteří nesou určitou roli: postavit se, vydržet tlak a přinést do systému změnu.
Ne nutně pohodlnou.
Ne nutně líbivou.
Ale změnu.
To ale neznamená, že mají vždy pravdu.
Znamená to jen, že jsou součástí pohybu.
A pak jsem se podívala na autora onoho článku.
A tam už to bylo jiné.
Neviděla jsem klid.
Viděla jsem napětí. Vnitřní boj. Potřebu se vymezit.
Jako by slova nebyla prostředkem porozumění, ale zbraní.
A to je moment, kdy se něco láme.
Protože slovo může být most.
Ale může být i jed.
Ve starém Římě se lidé zbavovali nepohodlných osob jedem. Pomalu, nenápadně, systematicky.
Dnes už se neotravuje vínem.
Ale někdy mám pocit, že se otravuje jinak.
Slovy.
Atmosférou.
Způsobem, jakým o sobě mluvíme.
A pak jsem si položila poslední otázku:
Má tohle smysl?
Má smysl psát texty, které jen přilévají olej do ohně?
Odpověď, kterou jsem dostala, byla jednoduchá:
Takové texty lidé čtou.
Ale ne proto, že by jim pomáhaly.
Spíš proto, že v nich rezonuje jejich vlastní neklid.
Možná jsme se jako společnost dostali do bodu, kdy už nevedeme dialog, ale jen střídáme role.
Jedni útočí.
Druzí se brání.
A pak se to otočí.
A mezitím se pomalu ztrácí to nejdůležitější:
schopnost spolu být.
Nechci říkat, kdo má pravdu.
Ale vím jedno.
Jestli budeme dál mluvit tímhle jazykem, neotrávíme tím jen politiku.
Otrávíme tím vztahy mezi lidmi.
A to je ztráta, kterou žádné volby nikdy nenapraví.
