Článek
Čtu tento text s porozuměním pro únavu i potřebu vlastních hranic. Zároveň mi ale chybí jedna důležitá rovina, o které se mluví jen málo – řetězec vylučování rodinných příslušníků, který se často nevědomě předává z generace na generaci.
Když se hranice neřeknou včas a otevřeně, vzniká ticho, únava a nakonec potřeba někoho „odsunout“. Ne proto, že by byl zlý, ale proto, že se o vztahu nemluvilo pravdivě. Toto tiché vylučování velmi silně vnímají i děti – učí se z něj, kdo je „navíc“ a kdo má právo patřit ke stolu.
Možná tedy nejde jen o tchyni, ale o odvahu říct větu nahlas a s respektem:
jak to máme, co potřebujeme a co už je za hranou.
Upřímnost řečená včas bolí méně než dlouhé mlčení, které se časem promění v odpor.
Vánoční stůl není jen o pohodě dospělých a dětí, ale i o tom, jaký obraz vztahů předáváme dál.
