Anesteziolog radí: Jak je to s umělým dýcháním během resuscitace a opravdu se již nemá dělat?

Pravděpodobně jste to taky zahlédli – v tramvaji, metru nebo autobusu visí letáček s radami ohledně srdeční resuscitace. Dočtete se zde, že „Mačkejte hrudník asi do hloubky 5 cm, rychlostí 2× za vteřinu.“ O umělém dýchání ani slovo. Takže se není čemu divit, že nejednomu člověku proběhne hlavou myšlenka, že už se umělé dýchání dělat nemusí. A ono to tak úplně pravda není. Umělé dýchání totiž pořád pomáhá v záchraně života, a hlavně v záchraně mozku.

Mačkání hrudníku hraje prim
Při zástavě srdečního oběhu, když člověk nedýchá/nebo nedýchá normálně (lape po dechu jako kapr na souši, divně chrčí, dýchá nepravidelně)/nebo si nejste jisti kvalitou jeho dechu, je potřeba zahájit mačkání hrudníku. To má nejvyšší prioritu. Mačkání hrudníku, tedy nahrazení krevního oběhu vašima rukama, dokáže udržet tělo postiženého v takovém stavu, abychom s ním v nemocnici ještě dokázali něco dělat.

Proč máme pocit, že už se při resuscitaci dýchat nemusí
Umělé dýchání z doporučených postupů opravdu nikam nevypadlo. Bohužel ale výzkumy ukázaly, že dýchat do cizího člověka se každému nechtělo. A od odmítnutí „olizování“ pochybně vypadajícího nebožáka je jen krůček k tomu, že „nebudu dělat nic“. Když se doporučoval postup střídání mačkání hrudníku a umělého dýchání (30:2), valná část zachránců nezachraňovala ze strachu, že budou muset i dýchat. A to nechceme. Protože, jak už jste četli, resuscitace – i bez umělého dýchání – zachraňuje životy.
Z tohoto důvodu se přistoupilo k variantě „dělej alespoň něco“, i kdyby to znamenalo, že se dýchat nebude.

Letáček neletáček, umělé dýchání má obrovský smysl
Umělé dýchání vede k lepšímu poresuscitačnímu neurologickému výsledku (= mozek je na tom po resuscitaci výrazně lépe).
Proč tomu tak je? Lidský mozek vydrží bez kyslíku zhruba 5 minut. Když se pomocí resuscitace rozhání krev se zbytky kyslíku tělem, i k mozku se něco dostane, avšak do příjezdu záchranářů, který může být i kolem 20 minut, to nestačí. Proto je potřeba dostat vzduch do těla i jinak.

I umělé dýchání má své podmínky
Ono to není zas tak složité. Ale dělat to poprvé ve stresu, ještě na cizím člověku, není ideální. Proto má smysl zařadit do resuscitace umělé dýchání, když:

Bude to někdo, koho znáte
Bohužel statistika je neúprosná a říká, že s největší pravděpodobností budete oživovat někoho, koho znáte. A babičce, tátovi, bráchovi, svému dítěti chcete dát tu nejvyšší šanci nejen na přežití, ale i na kvalitní přežití mozku. Tady prostě dýchat chcete.

Děti kyslík potřebují
A co děti? Doporučené postupy znějí nekompromisně – resuscitace bez umělého dýchání dopadá o hodně hůř než s umělými dechy.

Tonutí
I zde se rozhodně vyplatí zařadit umělé dýchání. Po tonutí není v těle kyslíku dost.

Co když budu dýchat hodně?
Něco je lepší než nic, takže i hodně je lepší než vůbec nic. Samozřejmě je dobré si uvědomit, že člověk nemá místo plic nafukovací párty balonek. Takže je fajn to nepřehánět.
Umělý dech by měl být velký jako váš normální klidový výdech (pro představu je to kolem 500 ml).

Nemůže plíce prasknout?
Spíš ne. Co se stane, když dýcháte velké objemy? Vzduch se z plic vrátí a začne plnit žaludek. Ideální to není, zvyšuje se tak riziko zvracení a následné aspirace do plic.

Co když to zkazím?
Tato obava je častá. Ale nalijme si čistého vína – ono už to horší být nemůže. Resuscitujete. Snažíte se zachránit život člověku, který má bez vaší pomoci nulové šance. Tady už není co zkazit. Můžete to jenom vylepšit.

Mýtus: Během kompresí hrudníku přece probíhá výměna vzduchu, to přece stačí.
Bohužel nestačí. Při mačkání hrudníku rozhodně 500 ml vzduchu nevyměníte.

Mýtus: Když lape po dechu, stačí jen mačkat hrudník.
Nestačí. Lapavé dýchání také nevede k dostatečné výměně vzduchu.
Takže i při gaspingu (= lapavé dýchání) se vyplatí do dotyčného při resuscitaci dýchat.

Shrnutí

Zdroje
ERC guidelines 2025
Práce anesteziologa