Ze života anesteziologa: Co všechno vám během operace budeme strkat do krku

Nejjednodušší metodou, jak zajistit přívod kyslíku pacientovi do plic, je pomocí obličejové masky. Výhodou této metody je její časová nenáročnost — čapneme masku do ruky, přiložíme na obličej a je hotovo. Výsledkem je spokojený pacient bez podrážděného krku (protože jsme mu do něj nic nestrkali).

Mezi nevýhody patří především to, že dýchací cesty nejsou chráněné před možnou aspirací (vdechnutím) žaludečního obsahu do plic. Další nevýhodou je nutnost držení masky rukama anesteziologa, což při delší operaci přestává být pro anesteziologa zábavné a začíná být mírně nudné a frustrující. Plus někdy ty ruce potřebujeme i na jiné úkony, jako třeba na podávání léků do žíly, zavádění centrálního žilního katetru nebo chytání Pokémonů.

Vám je to ale jedno, protože sladce spíte.

Obličejovou masku využijeme u krátkých operací, během kterých nás ještě nestihnou bolet ruce — třeba u krátkých operací na gynekologii (konizace děložního čípku, hysteroskopie) nebo u nahazování vypadlých kyčlí a ramen na ortopedii.

Po uspání pacientovi zakloníme hlavu, abychom „odblokovali zapadlý jazyk“ (záklonem hlavy oddálíme kořen jazyka, který způsobuje překážku v dýchacích cestách při bezvědomí). Obličejová maska se přiloží pacientovi na nos a ústa tak, aby těsnila a vzduch neutíkal kolem. Dýchací směs skládající se z kyslíku a vzduchu (někdy s příměsí oxidu dusného) vháníme do plic pomocí ambuvaku (většinou napojeného na anesteziologický přístroj).

Vzduchovod se používá v kombinaci s obličejovou maskou. Tenhle pomocník je sice mrňous, ale za to silák — dokáže v ústech nadzvednout kořen jazyka. Někdy totiž naše ruce nestačí a kořen jazyka nám stále znesnadňuje snahy o ventilaci. Časté je to u obézních pacientů nebo u stařečků bez dolních zubů.

Naneštěstí tento malý kousek plastu může zadělat na velké problémy. Nevýhodou vzduchovodu je, že při vědomí docela dost dráždí člověka ke kašli a vyvolává dávicí reflex, proto zpravidla před jeho zavedením musíte hodně tvrdě spát.

Laryngeální maska

Jedná se o pomůcku supraglotickou, nikoli glotickou — to v češtině znamená, že se strká nad epiglottis (= příklopka hrtanová), což je její velké plus i mínus.

Laryngeální masku rádi používáme na výkony, které jsou na zádech a nejsou v dutině břišní/hrudní. Takže třeba u operačních výkonů ortopedických, plastických či urologických.

Tato metoda již patří do rukou lékařům, kteří s ní mají (nejednu) zkušenost. Její použití není jednoduché a v rukou kohokoli nezkušeného se může stát pro pacienta nevyžádanou vstupenkou na oddělení patologie.

Velkou výhodou je, že orotracheální kanyla chrání dýchací cesty před aspirací. Dislokace (nechtěnné posunutí mimo správné místo) je méně pravděpodobná než u laryngeální masky.

Nevýhodou intubace je, že k jejímu bezchybnému a bezpečnému provedení jsou nutné zkušenosti. Časově i technicky se jedná o náročnou metodu. K jejímu provedení je potřeba více léků než na předešlé metody.

K intubaci si potřebujeme nachystat: laryngoskop, orotracheální kanylu, léky, obličejovou masku, ambuvak a pacienta.

Ještě než vás začneme omamovat léky, potřebujeme, abyste byli plní kyslíku, takže než usnete, budete si ho pár minut dýchat. Této fázi anestezie se říká preoxygenace.

Poté vám začneme dávat léky na spaní přímo do žíly. První bývají opiáty — silné léky tlumící bolest. Poté už dostanete ono úžasné uspávadlo, nejčastěji v podobě léku Propofol. Nakonec, když už krásně spíte, použijeme poslední z léků: svalové myorelaxans, tedy lék, který vám vyřadí z funkce všechny svaly v těle.

Poznámka pod čarou: Nikdy není dobrý nápad být oškliví na svého anesteziologa — po informaci o svalových relaxanciích vás asi napadne proč.

Po aplikaci myorelaxans čekáme, než začne plně účinkovat, což trvá několik desítek vteřin, během kterých již pacient nedýchá. Takže už je jasné, proč předtím chcete mít v těle zásobu kyslíku? My vám ho sice během těchto vteřin plných napětí dodáváme přes obličejovou masku, ale když se něco nedaří, tak se zásoba v těle rozhodně hodí.

Jakmile jste dostatečně relaxovaní, jdeme strkat trubku do krku. K tomu potřebujeme laryngoskop, který vám strčíme do pusy, odsuneme jazyk stranou a zviditelníme si hlasivky, mezi které se budeme snažit trubkou trefit. Hlasivkám dost vadí, pokud je anesteziolog něčím dráždí, proto je důležité, aby byly zrelaxované. Pokud jde vše podle plánu, tak se orotracheální kanyla (= trubka) zavede mezi hlasivky, nafoukne se balonek, který kanylu utěsní v její pozici, na kanylu se napojí dýchací přístroj a vše krásně funguje. To, že jsme s trubkou ideálně hluboko, ověříme například poslechem plic (kdyby kanyla zajela pouze do jedné průdušky, nad druhou plící bychom neslyšeli žádné dýchání).

Bohužel, ne vždy jde vše ideálně — hlasivky nejsou dobře vidět, trubka nejde dobře strčit, laryngoskop dostatečně nesvítí… Ale žádný strach, my si poradíme, protože tohle je náš denní chleba. Tyhle komplikace řešíme neustále.

Je to ale jeden z důvodů, proč orotracheální intubace nepatří do nezkušených rukou.

Doufám, že jste se díky článku dozvěděli něco zajímavého. Při nejasnostech se neváhejte zeptat v komentářích.

Závěrem vám přeji, aby vaše zážitky z operačního sálu byly jen pozitivní, nestresovali jste se praktikami anesteziologů a abyste si na anesteziologa v ideálním případě vůbec nepamatovali.

Zdroje

Práce anesteziologa na operačním sále

Výuka mediků na lékařské fakultě