Článek
Frajer jde pěšky. Pozér jede autem.
Nejsem ani šampion, ani Arnold a každá další lžíce je pro mé rozmazlené chuťové buňky jedno velké peklo. Je to snad poprvé v mém životě, kdy mám větší zájem o mapu než o samotné jídlo. Kam půjdeme dneska? Půjdeme? Musíme jít. Nebo ne?
Půjdeme po svých. Můj mistrný plán obšlehnutý od různých cestovatelských guru internetových moří. Kdo chodí pěšky, je frajer. Kdo jezdí autem, je pozér, který si ulehčuje cestování. Nechci být pozér. Chci být frajer. Mapa ukazuje, že frajeření nebude snadné. Všechno je daleko. Pokud budeme chtít opustit poloostrov, půjdeme dlouho. Druhá možnost je stopovat.
Stopování. Všechno mě od tohoto aktu odrazuje. Vlasy se jen při zmínce toho slova ježí. Na zátylku mi běhá mráz. Obličej rudne přílivem krve a nepříčetnosti. V hlavě rezonuje, že nechci být považován za smradlavého váguse, jaké lze často vidět u cest v Česku. Se zvednutým palcem u krajnice žebrat o dobrodiní.
Neohrabaně se soukám s krosnou na zádech do karavanu. Ani jsme nemuseli zvednout palec. A ani jsme ještě neopustili kemp. Byli to naši sousedé. Postarší francouzský pár se nad námi zželel. Viděli naši beznaděj nad mapou a nejspíš slyšeli, jak náš rozhovor začíná zavánět rozmíškou. Nabídli nám svezení směrem na Reykjavík nebo i dál. Kamkoli po trajektorii jejich cesty.
Škodná v karavanu
Čím menší škody se snažím při sundávání krosny v karavanu napáchat, tím víc jich dělám. Trekové hole, se kterými jsme se stejně nespřátelili (postrádám rytmus a synchronizaci těla), trčí ven z batohu a drhnou o skříň. Mé hlasité vydechnutí úlevou doprovodí žuchnutí a další rámus způsobený batohem. Ten se nejdřív poslušně opře o stěnu, ale pak se začne pomalu kácet a přitom špička trekové hole drhne o další skříň. Batoh pomalu nabírá na rychlosti. Třískne o zem, jedna tyčka vypadne a batoh se otáčí o sto osmdesát stupňů a vráží do další skříně. Další rána. Z krosny vypadla láhev s vodou a kutálí se na druhou stranu karavanu. Tam se zastaví, když se srazí s dalším kusem nábytku. S takovým představením naši dobrodinci nepočítali. Usmějí se a nejspíš litují svého rozhodnutí.
Jsme informováni, že cílem je poloostrov Snæfellsnes. Kam míříme my? To nevíme. Dostali jsme k dispozici cyklistickou mapu a karavan se rozjel. Dobrodinci nás informují, že jsou na vysněné dovolené ve svém vlastním karavanu. Přejeme jim to a říkáme, že jsme na naší vysněné dovolené pěšky. Vysněná dovolená bez plánu.
Na mapě jsme nakonec našli město Borgarnes. Je to za Reykjavíkem a hned ze startu nám to otevírá možnost dostat se do místa, které není úplně první volbou klasických turistů. My však nejsme klasičtí turisté. Chceme do Húsafellu. Co tam je? Nevíme. Proč tam chceme? To taky nevíme. Jen tušíme, že jsme o tom místě něco slyšeli.
Míjíme předměstí Reykjavíku. Projíždíme hlavním městem, za kterým je tunel pod mořem. Tunelem nepojedeme, prý je placený. Zbytečné peníze. Objedeme raději celý fjord. Vítám tuto myšlenku, nikam nespěcháme. Proč si kazit výhledy tunelem? Jedna zastávka věnovaná pořízení několika cool mrtě fotek a pak další, když našemu páru volala rodina z domova. Nádherný videohovor, při kterém jsem nucen přátelsky a s úsměvem mávat na displej mobilu cizím lidem.
Jsme vysazeni nedaleko továrny v Borgarnes. Dle vůně to bude továrna na zpracování ryb nebo něčeho podobného. Svačinka, krosny na záda, radost v těle a mysli, jdeme pěšky. Francouzský pár nám věnoval cyklistickou mapu. V té jsme si před chvílí vyznačili kemp, ke kterému budeme směřovat.
Polňačka
Jsem tady na túře, ne na projížďce!
Nějaký zdejší cowboy u farmy koní nás vítá tichem. Už z dálky čuměl jak péro. Byl tak zaměstnán zíráním, že se nezmohl na odpověď našemu opakovanému pozdravu. Zdobený transparent za ním nás láká na komerční projížďky na koních. Soudím, že si za našimi zády odplivl hnědý proud slin, naskočil na svého oře a odjel do západu slunce.
„Pííí,“ náš pronásledovatel je zase s námi. Scenérie je neměnná. Slunce pálí, smaží, vaří, dusí a unavuje. Dlouhá rovná cesta, nad kterou se kroutí vzduch. Sem tam keře nebo stromy, vzdálené výhledy až na ledovce ve velkých dálkách. Žádné pěšinky pro turisty. Jen asfaltová cesta a rychle projíždějící auta. Vítej na Islandu, vandráku. Pak konečně nějaká polňačka. Naznačená na mapách jenom při velkém přiblížení.
Prach pomalu usedá za autem, které jej rozvířilo. To brzdí. Doufám, že to zastavení nemá nic společného se mnou. Samozřejmě má. Stahuje se okýnko. Řidička vystrkuje hlavu a přívětivě se usměje. Začíná další rozhovor, kterému nebudu rozumět. Zmůžu se jenom na frázi: „Já přítel,“ ukážu na svou hruď a usměju se, jak nejlépe dovedu. Pak mávnu rukou v gestu, že musí počkat na zdatnější osobu v jazykových vědách. Je to posel špatných zpráv. Cesta je uzavřena, postavili ji ti, kteří zde obývají zahrádky, a nikdo jiný neprojde. Je slepá. Naše pouť po polňačce skončila. Musíme se vrátit celou cestu zpět na asfalt. Paní pomalu odjíždí, ale kontroluje si nás ve zpětném zrcátku. Nejspíš čeká, že jakmile odjede, budeme ignorovat její upozornění a stejně půjdeme dál.
Zpět na jedničce se čtyřmi zbytečnými kilometry k tomu. Po pár krocích za námi zastaví povědomé auto. Paní je zpět. A nabízí odvoz. Hrdě odmítám. Je před námi přátelských deset kilometrů a hromada času, který můžeme věnovat příjemné chůzi po asfaltovém pekle. Co víc si přát, paní řidičko?
Po levici oplocené pláně, sem tam skála a ovce, po pravici oplocené pláně, sem tam skála a koně. Po cestě auta překračující povolenou devadesátku a mávající nám turisté v nich se širokými úsměvy. S každým dalším krokem je mi dáváno víc za vinu odmítnutí odvozu. Každým krokem s tím tiše souhlasím, ale házím motivační fráze, které jsem si přečetl na obalu od rýžového skvostu, který jsme měli k snídani.
Potím se a horko je nesnesitelné. Pětadvacet stupňů na displeji telefonu, ale pocitově tak šest tisíc dvě stě. Mezi námi se tvoří větší a větší vzdálenost. Už nejdeme spolu. Já se snažím dokázat, že taková monotónní chůze je skvělá. Druhý z nás se už nesnaží dokázat vůbec nic, jenom to, že jsem neskutečný vačnatec. Sedáme častěji na šutrech a „svačíme“. Někdy si sedám, když mám větší náskok, a čekám. Jakmile se setkáme, vstávám a dávám tím najevo, že to bylo čekací sezení, ne odpočívací. Turistická šikana.
Nechtěná záchrana přijata jednomyslně
Stopování. Zase visí to slovo ve vzduchu. Odmítám jej. Zarputile jdu a zvětšuji distanc mezi námi. Nebudu to vzdávat takový kousek od cíle. Kousek je tady relativní pojem, protože kemp na cyklistické mapě není na mapě v telefonu. Takže čert ví, kde vlastně je.
Vzdálené volání mého jména mě zastavilo. Otáčím se a vidím stojící džíp. To jsem nečekal. Proto to volání znělo spíš radostně než zoufale. Mávání mě přesvědčuje, ať jdu k džípu. Za volantem seděla kudrnatá slečna s piercingem v nose. Klasická volnomyšlenkářská duše a jistě veganka nebo vegetariánka. To blesklo mou hlavou, když jsem ji začal analyzovat a soudit. Vypadáme asi dost uboze. Slečna nás viděla cestou na nákup do Borgarnes. Teď se vracela, nemohla se už na nás dívat a raději zastavila.
Nabízí svezení. Než stihnu s díky odmítnout, jsem spražen tak nepřátelským pohledem, že jsem dost blízko tomu, abych začal kňučet jako pes a poníženě si lízat své spálené kulky. Poslušně si sedám do auta a cítím úlevu, kterou si nechci přiznat.
Zelený plácek plný karavanů, stanů a lidí. Z grilů se kouří, z malých termo krabic trčí piva a lidé se hlasitě baví. Kemp praská ve švech. Druhá dobrodinka dne je z Rumunska a daruje nám mléko a banány. Dá nám na sebe kontakt a říká, že za pár dní bude mít volno a auto k dispozici, a jestli chceme, můžeme se k ní přidat při průzkumu Islandu.
Rýžová kaše s mangem a mlékem. Arnold ze mě nebude. Na to jsem až moc velký požitkář. Moje sprcha hadicí se studenou vodou podráždila chlapíka, který si vedle umýval nádobí. Nejspíš dostal sprchu taky nebo přišel o tlak v umyvadle. Zpražil mě nenávistným pohledem, který jsem opětoval, a odešel.
Jak moc uboze po dvou dnech vypadáme? Na závěr dne jsme ještě dostali od dalších turistů nějaké zásoby jídla, o které jsme si neřekli. Přišli, prohodili s námi několik slov a odešli s tím, že jejich cesta končí, a tak nás obdarovali oříškovými proteinovými tyčinkami. Nakonec ze mě bude ještě kulturista s tou stravou. Všechno nám dneska padalo do klína. A stále jsem k tomu nemusel hnout ani prstem.
Předchozí část:
