Článek
V zajetí spacáku
Byl to chatrný spánek doprovázen koncertním vystoupením větru a stanu, na který nepřetržitě svítil vesmírný reflektor zvaný Slunce. Zůstali jsme na svém místě. Teď jenom nevím, kde jsem a co se vlastně děje.
To, co se snažím roztrhnout, není roucho, ale spacák. Přes své odulé tělo se snažím potáhnout ruce k zipu u krku. Kroutím se jako žížala. Když konečně nahmatám zip ve své krkolomné poloze, posune se o pár milimetrů a zakousne se do látky spacáku. Jsem v pasti! Dělají mi problémy uzly na tkaničkách a teď tady mám tlouště ve vaku.
Nikdy jsem neměl velké srdce bojovníka. Vzdávám to. Počkám, až budeme vzhůru oba, a budu osvobozen. Nejlepší příležitost mě tady nechat. Nakonec upadám do dalšího neklidného spánku.
Budí mě hlasy. Než jsem se stihl rozhlédnout, jeden hlas poznávám. Druhý je neznámý a podrážděný. Zní přesně, jak si představuji hlas, který vysvětluje něco, co už vysvětloval tisíckrát jiným lidem před námi. Poučuje, vysvětluje a přitom se zbarvuje do tónu, který zlomil hůl nad celou civilizací. Pak přešel do konfrontačního, plného výčitek, jako bychom byli my těmi tisíci lidmi, které poučoval předtím.
Naštěstí jsem neosiřel, a tak po konci rozhovoru slyším jezdec zipu od vchodu do stanu a vysvětlení, že jsme v kempu jenom pro vybranou společnost lidí vlastnících auta, campervany, vany, campery, karavany a další obytná vozidla. Jsme na Islandu půl dne a už jsme dokázali rozdráždit ptáky a porušit první pravidla. Nezbední tuláci.
Nezbývá mi, než přemoct svou lenost a zkusit zapálit víc závitů svého mozku. Musím si poradit se zipem. Tyhle titěrné disciplíny nikdy nebyly mou doménou. Chce to trpělivost. Hodně trpělivosti. Tolik, aby člověk po prvních dvou pokusech nezačal nadávat, vztekat se a vykrucovat piruety. Aspoň ty piruety nejsou v mém současném rozpoložení možné.
Hlavolam vyřešen. Natrhl jsem trochu spacák, ale co se dá dělat. Jsem venku ze svého kokonu, jako ohyzdný pavouk se svým velkým břichem se vyklubu na všechny čtyři a začínám balit. Rychle a neefektivně. Stan jako poslední.
Přeskočíme obrácenou grotesku popsanou v první kapitole o stavbě stanu a přejdeme k věci.
bouda
Nejlepší fotka roku
Napresoval jsem stan do krosny a nechávám ji opřenou o val fungující jako „závětří“. Zkoumáme okolí Vikingského muzea. Tváře nám šlehá mořský vzduch a vůně rozkládajících se chaluh vyplavených na pevninu. Zastavuje zde první auto s turisty. Rychle vyskáčou ven a rozhlíží se kolem. Ukazují směrem k nám a svižnými kroky k místu zamíří. Ihned se pouští do práce. Telefony cvakají a pípají. Turisté si lehají do krkolomných poloh, stojí na hlavách, dělají salta a kotrmelce. Pak na mě něco štěknou lámanou angličtinou a já nerozumím ani prd.
Chtějí, abych je všechny dohromady zvěčnil. Ujmu se toho s radostí. Momentka u sochy vikinga s mořem v pozadí. Protože rozvíjím ve svém volném čase um fotografie, neváhám ani vteřinu. Několik profesionálních póz a cvaknutí závěrkou, nebo jak se tomu říká, abych všechny kolem přesvědčil, jaký jsem odborník. Dělám salta, kotrmelce, stojím na hlavě a u toho rozdávám povely svými profi gesty. Předávám fotoaparát s povýšeným mrknutím a čekám na reakci. Vím, že jim to vyrazí dech. Nemýlím se. Lapají po dechu a křečovitě se na mě usmívají. Jeden z nich vytáhne stativ a dál se o ně nezajímají. Svou práci jsem odvedl.
Vytřepanou proteinovou kaši s vodou (mléko nemáme) jsem vypil se stejným potěšením jako husy pěstované pro foie gras své pečivo. Je čas sehnat kartuši a nastolit nějaký řád našemu cestování. Růžové prase ve tvaru pokladničky na žlutém podkladu hlásá nápis „Bónus“ a my zjišťujeme, že se jedná o obchod s potravinami. Jdeme se rozšoupnout.
Vyšinuté růžové prase
Vstoupili jsme do chaosu, před kterým jsme se snažili utéct. Lidé byli zrovna ve varu a nakupovali stejně šíleně jako v Česku během zimního výprodeje. Nebýt cizích názvů, vysokých čísel na cenovkách a různojazykových výlevů, mohl bych přísahat, že jsem v Kauflandu. Moc se nerozhlížíme. Zajímá nás jenom kartuše. Orientace a pohyb opět prokazují, jakými jsme vzdálenými přáteli. Na zádech velká krosna, obavy, že budu rozsévat kolem sebe destrukci a tvořit nepořádek. Vzájemné vrážení do sebe s ostatními lidmi kolem je na spadnutí. Panika, hukot a naprostá ztracenost mé maličkosti. Žádné plynové kartuše nejsme schopni najít. Další zakousnutí do nahlodané mysli.
Máme jít hledat na benzínovou pumpu. Navedla nás slečna doplňovačka regálů s přívětivým pošklebkem. S nepořízenou se vydáváme z tohoto „pekelného“ místa a jdeme hledat zmíněnou benzínku. V zádech cítím propalující pohled vyšinutého růžového prasátka vyvedeného na budově obchodu.
Kartuši jsme na benzínce sehnali. Prodal nám ji mladý chlapík, tahající chrchle až z paty a s ochrnutým rtem na jedné straně, pod kterým cosi schovává. Huhlal, a pokud nerozuměl, dělal na nás něco jako „HA!“. My jsme nerozuměli a dělali jsme hiphopová gesta tři tisíce rukama. On na to „HA!“ a pak se nejspíš začal dusit nebo mu chyběl kyslík a udělal na nás „JAU“. My na to, že nerozumíme, a on vytáhl další chrchel. Kde ty chrchle končí, nemám zdání, možná je to ten samý. Naštěstí jsme při gestikulaci různě rotovali kolem své osy a nakonec jeden z nás zahlédl kartuši vesele si kartušící na regálu. Ukončili jsme náš battle, ze kterého vyšel jako vítěz chrchlající hejsek, žehnaje nám slovem „bless“, a radostně opustili benzínku.
kytka
"Proč Island? Vždyť je tam zima, ne?
Dali jsme hlavy dohromady. Co teď? Náš cíl se zatím neubírá v širokém spektru dní. Musíme zvládnout dnešek. Dát se trochu dohromady po nuzném startu. Najít regulérní kemp, udělat si normální sušené teplé jídlo a vyspat se. Našli jsme kemp v nějaké vesnici nebo městě jménem Vogar. Zhruba 10 km od místa, kde jsme teď. Stezka kolem pobřeží. Vítr polevil a mraky se rozplynuly pod náporem slunce. Začíná hezký den.
Pohodová procházka s desetitisíci kily na zádech si začíná vybírat daň na mém netrénovaném těle. Pět kilometrů a musíme si dát pauzu. Sedíme na kamení, kolem fialové kytky mně neznámé. Nejsem kytkolog a nikdy jsem tomu neholdoval, ale teď předstírám zájem, abychom ještě chvíli odpočívali. Vytahuji telefon a googlím. Vlčí bob či lupinus. Nejsem o moc moudřejší, ale aspoň vím, jak se tahle květina jmenuje, když už je všude kolem. Mohu zachytračit. Vytáhnout to z rukávu, až mě nějaký zdejší potká. Vybalím na něj své znalosti a možná dostanu chrchlem do obličeje jako pochvalu.
„Proč zrovna Island? Vždyť tam je zima.“ To určitě, chytráci. Slunce mě smaží na uhel. Tak dotěrné a ostré jsem ho snad ještě nezažil. Tahle otázka nás bombardovala při každé příležitosti před naším odletem. Já vám dám zima. Potím se jako čuně. A to sedím na šutru. A přitom cítím, že se brzy zabarvím do rudých račích barev. Chytráci!
Zevrubně provádím vizuální průzkum okolí svým zkušeným pohledem. V dáli se kouří ze země. Od nás k cestě dole jsou fialová pole vlčích bobů neboli lupinů, cesta pole nekompromisně přesekává, aby na její druhé straně výrazně černošedě vládla pustina.
Zkoumám lávová pole. Hledím do dáli stejně upřeně jako sovětský sedlák na lepší zítřky a absolutně netuším, na co hledím. Avšak nemusím dumat dlouho, to je pro filozofy nebo staré časy. Já mám telefon. Někde tam, kde se kouří, je elektrárna a světoslavná, blahodárná a nedotknutelná „Blue Lagoon“. Tohle místo nám je zapovězeno budgetem, takže se o něm nemusíme bavit. Zamáčkneme slzu nad tím, že si neuděláme mrtě nejvíc fotky na sociální sítě, a jdeme jenom do Vogaru.
Prapodivné zvuky vycházející z hrdel zdejších ptáků mě probírají z mého dumání. Nejenom že většina z nich vypadá jinak, ale i ti, co vypadají podobně jako u nás, mluví rozdílnou řečí, kterou jsem nikdy od žádného ptáka neslyšel. A jeden pravidelný a roztomilý pípavý zvuk nás už nějakou dobu sleduje. Pro představu to znělo asi takhle: „Pííí.“ Pěkně protáhle a něžně.
Středověk v kalhotá
Kemp leží blízko moře (slyším jeho pověstné básnické šeptání), hned vedle fotbalového hřiště moři ještě blíž, vypadá prázdně. To bude zase nějaký podfuk. Rozděláme stan, uvelebíme se a objeví se nějaká zdejší domobrana nebo ranger a vykáže nás. Taková by teď měla být správná kontinuita událostí, abychom nevypadli z tempa.
Pouze dvě boudy, jedna větší s prosklenou pergolou, druhá menší sloužící jako záchod a sprcha v jednom. Po poslední zkušenosti s větrem stavíme stan v blízkosti travnatého valu dělícího kemp od fotbalového hřiště. Snad není na zítra plánované nějaké mistrovské utkání. Stavba stanu probíhá po nabytých zkušenostech o trochu lépe. Bez větru to je paráda.
Co se nevyčerpalo, jsou mé neduhy. Když se člověk potí, má mokré oblečení. Spodní prádlo. Nevím přesně, jaké fyzikální zákony či chemické reakce v takových místech probíhají, ale stalo se přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Když mé tělo opustilo napětí z cesty a začalo odpočívat, shledal jsem, že mám rozdrásaná třísla. Spálená, podrážděná. Prostě to pálí stejně jako islandské slunce, jen s tím rozdílem, že slunce je v mých gatích. Nevím, jestli z toho vinit spodní prádlo, nebo moje horkem svěšené koule bimbající nahoru dolů jako kyvadla. Výsledek je stejný. Středověk v kalhotách. Samozřejmě jsem si zapomněl vazelínu. Hlavně že mám kilový kbelík s arašídovým máslem.
Uleháme k regulérnímu spánku. Je bezvětří. Stan rozpálený do ruda. Oranžova. A slunce nám tu barvu dává sežrat. První regulérní spánek bude jedno velké a neslýchané peklo.
První část příběhu:
