Článek
Je to spíše smutné, že stále existují učitelé, kteří nejsou schopni ocenit byť jen snahu žáků v hodinách tělesné či hudební výchovy. V minulosti jsem se setkala i s učitelem hudební výchovy, který oznámkoval člověka, který uměl text písně, ale bohužel neměl hudební sluch a schopnost zpívat, známkou 4 a tato praxe stále pokračuje ať už v hudební výchově, tak pro mě aktuálním tématu tělesné výchovy. V době, kdy jsou silné ročníky, hraje vysvědčení pro přijímací řízení na střední školy velkou váhu, i když střední školy dávají prostor pro přijímací zkoušky od Cermatu, stále se přihlíží k vysvědčení a není jedno, zda některé děti mají samé jedničky z výchov, či jiné méně nadané mají samé dvojky nebo dokonce 3 z tělocviku.
Pamatuji ještě doby, kdy učitelé zapisovali své známky do notýsku a byť průměr nebyl úplně na čistou známku, byl zde prostor pro jejich zvážení, zda je osoba, kterou známkují, někdo, kdo si špatnou známku „zaslouží“ či „nezaslouží“. Nebylo to ani zdaleka ideální a prostor pro nespravedlnost samozřejmě existoval, i když obecně byl průměr vždy spočítatelný a učitel opravdu nemohl ani v tomto systému výrazně měnit známku, ale v případě desetin už to měnit šlo.
Dnes mi připadá, že učitelé opisují známky na vysvědčení pouze ze systému, který se na té, které škole provozuje. Jsou zde různé váhy známek, ale i když se vše počítá precizně, vznikají situace, kdy nějaká setina či desetina rozhoduje o konečné známce na vysvědčení.
Vytratil se ten lidský pohled učitele, který nekoukal na desetinná čísla, ale na dítě jako celek. Nejhorší dopad má tento systém podle mého na hodnocení tzv. výchov. V předmětech jako je Český jazyk či Matematika máme mnoho známek a výsledný průměr je velmi vypovídající, ale když někdo dostane v tělocviku dvě či tři známky za pololetí a z toho například dvakrát za 4, není to moc vypovídající, zvláště pokud tyto známky jsou za podobné gymnastické dovednosti. Jak mohou netrénované děti, které většinou sedí, předvést nějaký gymnastický cvik bez chyby. Nevšimla jsem si, že by se učitelé zdržovali nácvikem dovednosti dlouhodobou přípravou. Prostě to vyžadují i od dětí, které nemají tyto dovednosti.
Je v pořádku, že děti mají hodiny tělesné výchovy, ale mělo by to být pro jejich radost, a ne jim přidávat stres a někdy i ohrožovat jejich zdraví, pokud není pořádná příprava, je nucení k extrémním výkonům velmi rizikové. Například se objevil tzv. beep test, který hodnotí, kam jsou děti schopné doběhnout. Je zde mnoho proměnných, proč není dítě schopné doběhnout k určité hranici a může to být zajímavé tento test udělat, ale hodnotit to známkami a žákovy, který skončil těsně před limitem, dát 3 či 4 je téměř nezodpovědné, protože to prostě velmi zhorší jejich známku z tělesné výchovy. Je to ovšem běžná praxe a žáci se v případě další špatné známky nemohou už téměř dostat na 1 z tělesné výchovy.
Proč se musí takto tvrdě hodnotit dovednost či fyzická kondice? Je to možná nepodstatné v nižších ročnících, ale v posledních ročnících ZŠ je to zločin proti žákům, kteří jsou výborní a hlásí se na výběrové školy, kde jim nestačí ani plný počet bodů z přijímacích zkoušek, pak hraje roli průměr ze ZŠ. Pokud by se měli hodnotit výchovy známkami, ať je to pouze v pozitivním smyslu, aby to žáky spíše motivovalo např. za úspěch v zápase atd. Rozhodně jsme proti dávání špatných známek v případě nepovedeného výkonu. Bohužel mnoho učitelů tělesné výchovy si myslí, že jsou oprávněni známkovat a užívají to i v případě neúspěchu při provedení náročného cviku.
Pokud budou stále existovat učitelé, kteří nejsou schopni pochopit, že svým předmětem mohou uškodit budoucnosti žáka a nebudou brát zřetel na všechny okolnosti, se asi tato praxe nezmění, ale ne každý je schopný se přihlásit v hodině o nějaké přezkoušení, navíc je jisté, že kondice se za pár týdnů nezvedne natolik, aby oprava cviku byla hodnocena na 1. Nezbývá než apelovat na svědomí učitelů těchto předmětů, aby si uvědomili, že jejich předmět není možné hodnotit standartními známkami jako v případě jiných předmětů!