Šikana ve škole je nebezpečná. Syn měl velké problémy, ale tímto způsobem je překonal

Byli jsme pyšní, že se náš syn Tomáš stává součástí školního světa. Ale na druhé straně jsme se báli, co všechno ho tam čeká. Vzpomínali jsme na vlastní zkušenosti a na to, jaké to bylo, když jsme byli dětmi. Když jsme dorazili do školy, viděli jsme, jak se děti shromažďují na hřišti, smějí se a hrají si. Tomáš stál vedle nás a nervózně si pohrával s batůžkem, který jsme mu pečlivě vybrali. V jeho očích bylo vidět směsici nadšení a strachu. Obávali jsme se, že by se mohl stát terčem posměchu kvůli svému obrázkovému batohu nebo tomu, že ještě neumí číst tak dobře jako ostatní. V té chvíli jsme si uvědomili, jak moc se nás tato myšlenka dotýká, že by mohl zažít šikanu, a jak bychom to řešili, kdyby se mu něco takového stalo.

Snažili jsme se ho povzbudit, říkali jsme mu, že je důležité být sám sebou a že si má najít kamarády, kteří ho budou mít rádi takového, jaký je. Ale co když se mu to nepodaří? Co když se mu ve škole nebude líbit? Tyto otázky nás trápily a my jsme se snažili najít způsob, jak mu pomoci. Věděli jsme, že je důležité, aby se cítil v bezpečí a měl podporu, ale zároveň jsme si byli vědomi, že tomu musí čelit sám. První den ve škole se však ukázal být mnohem dramatičtější, než jsme si dokázali představit. Když Tomáš vstoupil do třídy, všiml si, že se na něj dívá skupina dětí, které se zdály být dominantní. Hned na začátku se jeden z kluků, jménem Jirka, postavil a začal se posmívat jeho batohu, který měl na sobě obrázek jeho oblíbeného dinosaura. Tomášovi se jeho nadšený úsměv se rychle změnil v nervózní úšklebek.

Odpoledne jsme si s ním sedli a ptali se, jak se mu ve třídě líbilo. Když nám vyprávěl o Jirkovi a jeho kamarádech, kteří se mu smáli, cítili jsme, jak nám v hrudi narůstá hněv a bezmoc. Rozhodli jsme se, že s ním probereme, jak se bránit, a že mu ukážeme, jak se postavit za sebe. Ale v hloubi duše jsme věděli, že to nebude snadné. Tomáš byl citlivý chlapec a my jsme se obávali, že by mohl ztratit důvěru v sebe sama. Dny plynuly a Tomáš se snažil najít způsob, jak se s Jirkou a jeho partou vyrovnat. Snažil se ignorovat jejich posměšky, ale každé ráno, když šel do školy, byl roztěkaný a nervózní. Všimla jsem si, jak se mu zhoršila nálada a jak se vyhýbá svým oblíbeným aktivitám. Když jsme se ho zeptali, co se děje, jen pokrčil rameny a řekl, že je všechno v pořádku, ale my jsme věděli, že to tak není.

Stačil jeden den a stalo se něco nečekaného. Tomáš přišel domů s úsměvem na tváři a vyprávěl, že se seznámil s novým kamarádem, Petrem. Petr byl kluk, který se také potýkal s Jirkovými posměšky, a tak si našli společnou řeč. Společně se rozhodli, že se nenechají zastrašit a budou se navzájem podporovat. Bylo úžasné vidět, jak se Tomášovi vrací sebevědomí a jak se mu daří navazovat nová přátelství. Tomáš a Petr se stali nerozlučnými přáteli. Společně se postavili Jirkovi a jeho partě, a když se jim pokusili znovu posmívat, Tomáš se odvážil promluvit.

Řekl Jirkovi, že se nestydí a že by se měli chovat lépe. Bylo to pro nás jako rodiče neuvěřitelné vítězství. Viděli jsme, jak se náš syn rázně postavil za sebe a za svého přítele. Byli jsme na ně nesmírně hrdí. Uvědomili jsme si, že i když jsme měli strach z toho, co by se mohlo stát, nakonec se Tomáš naučil, jak se bránit a jak si najít skutečné přátele. Náš syn se stal silnějším a sebevědomějším chlapcem, a my jsme věděli, že všechny ty obavy, které jsme měli byly nakonec součástí jeho učení se, jak jim čelit.

Zdroje: Autorský text a vlastní zkušenost Jany