Článek
Ne snad proto, že bych si myslela, že mám doma svatouška. Ale proto, že ho znám. Vím, jaký je. Vím, že má období, kdy se mu něco nechce, vím, že občas odmlouvá, když je unavený, vím, že se někdy hlásí moc nahlas nebo se směje nevhod ve špatný čas. Ale vím taky, že nikdy nikoho neuráží, nikdy nikoho nezesměšňuje a nikdy nechce být středem pozornosti za každou cenu. Proto mě ta poznámka zaskočila.
Čekala jsem, až se vrátí ze školy, a hned jsem se ho zeptala. Sedl si naproti mně, trochu se zavrtěl, a pak spustil. Prý že paní učitelka mu říkala, že ruší výuku, protože si během hodiny kreslil do sešitu. A že to bylo „nevhodné chování“, protože ostatní prý nesledovali výklad, ale dívali se na jeho obrázky. Chvíli jsem na něj koukala a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Nakreslil obrázek. Do rohu sešitu. A to byl důvod pro poznámku, která vypadala, jako by někoho zmlátil nebo vyhodil oknem židli.
Řekla jsem si, že se půjdu do školy zeptat osobně. Ne jít útočit, ne jít někoho napadat, ale prostě si to vysvětlit. Paní učitelka mě přijala ve sborovně, naprosto klidně, jako by šlo o banální záležitost. A možná právě ten klid mě vytočil nejvíc. Začala mi vyprávět, že syn je „výrazný typ žáka“, že „na sebe poutá pozornost“, že „často vybočuje z kolektivu“. A že to „není žádoucí“.
Poslouchala jsem ji a měla pocit, že mluví o někom jiném. Když jsem se zeptala, co přesně se stalo, vytáhla sešit. A tam byl. Obrázek. Malý, nenápadný, v rohu stránky, nikomu nevadil, nikoho neurážel. Byla to vesmírná loď. S detaily. S barvami. A vedle ní napsané poznámky k příběhu. Syn si prý vymýšlel vlastní komiks a během hodiny si tam načrtl pár nápadů.
Zeptala jsem se, jestli se přitom choval rušivě. Prý ne. Jen prý nedával pozor. A ostatní se dívali na něj, ne na tabuli. A tak mu dala poznámku. „Aby si uvědomil, že tohle se nedělá,“ řekla mi. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych nevybuchla. V hlavě mi vířilo všechno – všechny články o individualitě, o podpoře dětské tvořivosti, o hledání talentů. A tady sedí učitelka a říká mi, že můj syn je problém, protože je zajímavější než její výklad.
Podívala jsem se na ni a tiše řekla: „Víte, já chápu, že učíte třicet dětí. Chápu, že to není jednoduché. Ale syn není problémový. Je tvořivý. A jestli vám vadí, že si při výkladu načrtne nápad, pak je možná problém jinde.“ Zarazila se. V tu chvíli mi došlo, že ji možná nikdy nikdo nenapadl. Že poznámky se prostě posílají, rodiče je podepisují, a nikdo se neptá. Ale já se ptám. Protože nechci, aby měl můj syn pocit, že být jiný je špatně.
Pak se mě zeptala, jestli nechci radši, aby si kreslil doma. A já odpověděla: „On si kreslí pořád. Ale když má nápad, přijde kdykoli. A zakázat mu to jen proto, že to vybočuje z řady? To z něj nikdy nic nebude.“ Chvíli bylo ticho. A pak tiše řekla: „Možná jsem reagovala přehnaně. Možná jsem se měla víc zamyslet.“
A tehdy mi došlo, že někdy to není o zlé vůli. Někdy učitelé prostě jedou podle systému, který jim nedává moc prostoru. Ale právě proto musíme mluvit. Ptát se. Vysvětlovat. A stát za svými dětmi, když víme, že je třeba je bránit.
Ten den jsem šla domů a syn se mě zeptal, jak to dopadlo. Usmála jsem se a řekla: „Dala jsem ti jedničku za tvoji raketu.“ A on se poprvé od rána usmál taky.
Dnes vím, že největší problém nebyl v obrázku. Ale v tom, že se nikdo nezajímal, proč ho vlastně kreslil. A že místo pochvaly dostal napomenutí. Ale taky vím, že tohle byl důležitý moment.
Protože když se máma postaví za své dítě, může to změnit víc, než jen jednu poznámku v sešitu. Může to změnit pohled dospělých na to, co je opravdu důležité. A možná se pak jednou nebude muset stydět ani učitelka. Ani žádné jiné dítě, které prostě jen trochu vybočuje.
