Článek
Jednoho pátečního večera jsem si sbalil malý batoh a vyrazil do jednoho wellness hotelu kousek od Brna. Chtěl jsem jen vypnout. Vzít si knížku, posedět ve vířivce, trochu si srovnat věci v hlavě. Nepsal jsem manželce, že tam jedu. Řekl jsem, že mám pracovní víkend, že jedeme s kolegy na školení. Nelhal jsem rád, ale zároveň jsem věděl, že kdybych jí řekl pravdu, přišlo by „a proč nejedeš se mnou?“ a to jsem v tu chvíli nechtěl řešit.
Relax, který trval jen chvíli
Hotel byl příjemný. Recepce voněla levandulí, z reproduktorů hrála tichá hudba. Dostal jsem pokoj s výhledem do lesa. Po dlouhé době jsem se cítil klidně. V sobotu ráno jsem si šel zaplavat, pak jsem si objednal masáž. Odpoledne jsem zašel do hotelové restaurace, sedl si ke stolku u okna, objednal si sklenku vína a připadal si skoro jako někdo jiný. Někdo, kdo žije život podle svých pravidel.
A pak jsem ji uviděl.
Nejprve jsem si myslel, že mi jen někdo připomíná
Žena, která právě usedla ke stolu na druhé straně restaurace, mi byla povědomá. Stejné vlasy, stejný smích, stejné gesto, když si odhrnula pramen z čela. Ale měla být doma. V našem bytě. S dětmi. Otočil jsem se zpátky k oknu a zhluboka se nadechl. Mozek mi začal nabízet všechna možná vysvětlení. Možná jsem se spletl. Možná je to náhoda. Možná si to jen namlouvám. Jenže pak se zasmála tím svým typickým smíchem, zaklonila hlavu a natáhla ruku přes stůl. Ten muž naproti ji chytil za prsty a políbil jí je. A tehdy už nebylo pochyb.
Sledoval jsem ji, aniž bych chtěl
Nevěděl jsem, co mám dělat. Zůstával jsem nehybně sedět a připadal si jako blázen. Zíral jsem na ni přes dvě řady stolů a snažil se pochopit, co se právě děje. Nevěděl jsem, jestli mám vstát a jít za ní. Jestli mám odejít, napsat jí, nebo dělat, že jsem si ničeho nevšiml. V hlavě mi běžely všechny naše rozhovory z posledních měsíců. Všechny ty chvíle, kdy byla podrážděná, kdy mi říkala, že je unavená, že si připadá neviditelná. Možná si tam jela odpočinout stejně jako já. Možná taky potřebovala jen na chvíli zmizet. Ale to vysvětlení mi v tu chvíli nestačilo.
Odejít, nebo se postavit pravdě?
Zaplatil jsem a odešel na pokoj. Lehl jsem si na postel, zíral do stropu a cítil, jak mi buší srdce. V jednu chvíli jsem se zvedl, šel ke dveřím, pak zase zpátky. Nakonec jsem si otevřel láhev vína, která byla na minibaru, a sedl si na balkon. Nepřišel jsem za ní. Nepřišel jsem ani druhý den ráno, když jsem ji znovu zahlédl v plavkách u bazénu. Usmívala se na něj stejně, jako se dřív usmívala na mě. Odjel jsem dřív, než jsem původně plánoval. Napsal jsem jí, že se školení zkrátilo, že dorazím dřív. A ona odepsala, že to nevadí, že stejně plánovala vzít děti k babičce. Takže už měla vymyšlený krycí plán. Stejně jako já. Jen s tím rozdílem, že její plán zahrnoval někoho jiného.
Neřekl jsem jí, že jsem ji viděl
Dnes je to tři týdny od toho víkendu. A já jsem jí to neřekl. Nezeptal jsem se, s kým tam byla. Nepoložil jsem jedinou otázku. Od té doby se chová jinak. Mileji, vnímavěji, jako by něco napravovala. Anebo jako by něco skrývala. A já pořád přemýšlím, jestli je horší nevědět, nebo vědět a nic neříct. Možná kdybych ten hotel nezvolil já. Možná kdybych seděl u jiného stolu. Možná by mi pořád připadala jako ta stejná žena, se kterou jsem začal. Ale teď ji vidím jinak. A sám sebe taky. Nevím, jestli to byl jen úlet, nebo začátek konce. Ale vím, že nic už není a nebude jako dřív.
Leo S., Brno
