Článek
Byl to běžný čtvrtek. Venku sychravo, nálada přiměřená počasí. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a najít místo, kde nebudu muset mluvit, vysvětlovat ani přemýšlet. Volba padla na malou kavárnu nedaleko náměstí. Znám to tam. Dřevěné stoly, decentní jazz, baristka, co si pamatuje, že si dávám kávu bez pěny. A hlavně klid.
Sedl jsem si k oknu, vytáhl notebook a předstíral, že pracuju. Ve skutečnosti jsem se díval ven, protože nebylo moc o čem přemýšlet. Vedle mě seděla dvojice muž a žena, oba kolem padesátky, oba elegantní, takový ten typ, co si objedná espresso a ví přesně, proč. Nechoval jsem se vlezle, ale přiznávám, že jsem po nich občas mrknul. Nepůsobilo to jako rande. Spíš jako dvě osoby, které si mají co říct, i když už si to možná říkají posté.
Po chvíli mi baristka přinesla kávu, usmála se a položila přede mě účet. Bezmyšlenkovitě jsem sáhl po peněžence a kartu přiložil. Kývl jsem, usmál se zpět, sbalil věci a odešel.
Všechno by bylo v pořádku, kdyby mi o hodinu později nezazvonil telefon. Volala mi baristka. Nečekané. Předtím jsme si vyměnili čísla kvůli jedné zakázce na focení interiéru, takže mě měla uloženého. Hned jak jsem to zvedl, spustila:
„Lukáši, nechci tě zbytečně znepokojovat, ale omylem jsme ti dali cizí účet. Ne ten tvůj.“
Nechápal jsem. „Cizí účet?“ opakuju jako idiot.
„Jo. Ten, co jste zaplatil, byl za tu dvojici vedle. Oni si objednali tři dezerty, dvě kávy a láhev prosecca. Ty jsi měl jen kávu. Bylo to o dost víc.“
Na chvíli jsem ztichl. Ne že bych neměl peníze. Ale i tak člověk nechce platit za lidi, které nezná, zvlášť když si dávají víc než on za celý týden. Ale pak dodala něco, co změnilo celý tón rozhovoru.
„Hele… víš, kdo to byl? Já je poznala až potom. Ta ženská je tvoje bývalá učitelka z gymplu. Ta, co jsi říkal, že tě nenáviděla. A ten chlap? Její manžel.“
Musel jsem si sednout.
Kdyby mi někdo řekl, že jednou zaplatím kávu ženě, která mě ve třeťáku vyhodila od tabule se slovy „takhle si budoucnost nepředstavuju“, vysmál bych se mu. Jenže tady jsme. A realita má občas smysl pro černý humor.
Ne že bych tu učitelku vyloženě nenáviděl. Ale náš vztah byl vše, jen ne harmonický. Měla o mě jasno. Třídní šašek, podprůměrný výkon, žádná budoucnost. Dodnes si pamatuju, jak mi napsala do žákovské, že „lajdáctví ještě nikomu nepřineslo Nobelovu cenu“. Ten citát jsem si tehdy napsal na tričko. Trochu z trucu, trochu ze zoufalství.
A teď? O patnáct let později? Sedím doma, na účtence mám láhev prosecca, kterou jsem nikdy neviděl, a v hlavě se mi točí věta: Zaplatil jsi učitelce, co tě odepsala, rande se svým manželem.
Přemýšlel jsem, jestli se nevrátit. Říct něco. Požádat o vrácení peněz. Nebo aspoň o dezert. Ale pak jsem si to představil. Jak tam vcházím, oni už pryč, baristka na mě kouká, že jsem trapný. A hlavně, co bych tím dokázal?
Možná že právě v tom je ta malá životní poetika. Že člověk někdy bezděčně udělá něco laskavého pro někoho, kdo ho kdysi srazil. A že to neudělá naschvál. Udělá to omylem. Ale stejně se to počítá.
Druhý den jsem šel do stejné kavárny znovu. Baristka se pousmála: „Dneska ti to dám správně, slibuju.“ Přikývl jsem. A objednal si dvojitou kávu. Jen tak. Pro jistotu.
Nevím, jestli si mě moje bývalá učitelka vůbec spojila. Jestli poznala, nebo mě zahlédla, když jsem odcházel. Možná ne. Možná si jen řekla, že existují slušní lidé. A to je v pořádku.
