Článek
Čechovovo drama končí tragicky – mladý spisovatel Treplev spáchá sebevraždu, protože neunesl chlad své narcistické matky Arkadinové. Nina odjíždí do zapadlé provincie, zlomená a zneužitá spisovatelem Trigorinem. Je ale pevně rozhodnutá snášet utrpení, nést svůj kříž a věřit ve svůj talent. Jako někdo, kdo se celý život vzdělává a detailně zná psychologii narcistických rodin, v jejím příběhu vidím naprosto jasný, nevyhnutelný vývoj.
Když se nad tím zamyslím, její další život by mohl fungovat jako fascinující „Doktor Živago v sukni“. Nebyl by to naivní románek, ale hluboká obžaloba společnosti a psychologická studie o tom, jak se z role obětního beránka probojovat ke svobodě.
Pozorování lidí na pláži Lido jako spouštěč vzpomínek
Logicky si Ninu představuji v pozdější době jako elegantní dámu, která sedí v proutěném křesle na pláži Lido v Benátkách a píše knihu svých vzpomínek v ich-formě. Tuhle psychologii zná přece každý – sedíte na pláži, koukáte na lidi a tím se vám vybavuje minulost. Lidé kolem ní by fungovali jako přímé spouštěče vzpomínek. Kdykoliv by uviděla na pláži chladnou, sebestřednou matku, která neurvale okřikne své dítě, okamžitě by se v myšlenkách vrátila do surového dětství Trepleva k jeho matce Arkadinové. Stačilo by pak, aby spatřila mladou dívku, jak slepě hltá slova staršího muže, a viděla by samu sebe, jak kdysi naivně naletěla Trigorinovi
Časová bomba revoluce a deziluze z komunismu
Ninin život by nevyhnutelně zasáhla obrovská historická exploze. Jako mladá svobodná matka by v carském Rusku nejprve bojovala s chudobou a rolí vyvrhele. Jenže pak přichází rok 1917 a bolševická revoluce. V ten moment by celá ta stará, shnilá aristokratická smetánka – lidé jako Arkadinová a Trigorin – byla spláchnuta dějinami. Nina, která žila na okraji, by neměla co ztratit a prožila by chvíli naděje, že její vize krásy a svobody zvítězila. Brzy by však přišla krutá politická deziluze z komunismu. Její vlastní dítě, které v sobě nese narcistickou krev svého otce Trigorina, by propadlo kouzlu moci a stalo se bezcitným komunistickým papálášem. Jenže systém nakonec požere své vlastní děti a během Stalinových čistek by její syn skončil v gulagu.
Evropský humanismus a uzdravení skrze archetypy
Před touto novou tyranií by Nina musela utéct z Ruska do Itálie. Benátky by pro ni symbolizovaly renesanci, slunce a absolutní úctu k člověku. Konečně by se dostala tam, kam svým intelektem a celoživotním studiem odjakživa patřila – do svobodné Evropy. Tam by potkala svou spřízněnou duši v podobě italského anarchisty s velkým srdcem, který představuje čistý odpor vůči jakémukoliv útlaku.
Na pláži Lido by se její zraněná duše symbolicky uzdravovala skrze dvě klíčové postavy. První z nich by byl křehký, štíhlý mladý italský umělec, který by jí neuvěřitelně připomínal Trepleva. Nina by si jeho sebevraždu celý život vyčítala, ale skrze podporu tohoto nového talentu by symbolicky splácela dluh minulosti a dávala mu křídla k letu. Druhou kotvou by se stala moudrá italská nonna, starší žena, u které by si každý den kupovala limonádu. Tento zdravý, vitální, primitivní archetyp matky a babičky vonící citrony by Nině dával bezpodmínečné mateřské přijetí, které Treplev od Arkadinové nikdy nepoznal
Šokující závěr a zasloužený triumf
Idioti píší tragické konce, to umí každý. Ale napsat dobrý happy end, aby nebyl blbý, to umí jen mistr. A u Niny to má hlubokou logiku. Do Itálie by za ní nakonec dorazil její syn. Sibiřský gulag by z něj sedřel veškerou narcistickou masku a bezcitnost; přežil by jen jako zlomený člověk, kterého utrpení polidštilo. Přišel by ji upřímně odprosit, ona by mu odpustila a rodové prokletí manipulace by bylo konečně zlomeno. Syn by pak s ní žil v míru celý poslední měsíc jejího života.
Vše by se uzavřelo na pláži Lido. Jako elegantní dáma, absolutně usmířená se svým osudem a s hotovým rukopisem v rukou, by Nina tiše a spokojeně usnula navždy v jasné paralele ke slavné Smrti v Benátkách. Syn by k ní přišel, přikryl ji plédem a na jejím rukopisu našel ležet bílé pero racka. Zvedl by ho, hodil do vln Adriatického moře a zašeptal: „Leť, mami, navždy.“ V ten moment by vedle ní přistál skutečný racek, sklonil hlavu a pak odletí.
Nina je ten racek, který stále letí. Je to Fénix, který povstal z popela. Nezemřela by poražená, ale absolutně svobodná a uznávaná.
Když takto nad osudem Niny přemýšlím, vidím v tom obrovskou motivaci pro všechny zneužívané lidi světa. Její příběh by jasně vzkazoval: Uteč od narcistů, bojuj, věř, leť, hledej dobro a najdeš ho.
Myslím bych fakt ten druhý díl Racka měla napsat a vydat . Byla by to super kniha a Anton Pavlovič by mi z nebe určitě požehnal .
