Článek
Nedávno jsem publikovala text o tom, jak jako akademicky vzdělaný člověk šílím z digitálního světa. Ale abychom si rozuměli – já nemám nic proti technologiím jako takovým. Naopak. Chci jen, aby lidem sloužily, a ne aby je ovládly. Oheň je také dobrý sluha, ale zlý pán. A digitální prostor se dnes chová jako totalitní režim. Nastolil diktaturu, kde musíte nejprve složitě studovat systém, ohnout před ním hlavu a zařadit se do řady. Pokud to neuděláte, digitální popravčí četa vás bez milosti sejme, zablokuje, nebo vám rovnou smaže práci celého života.
Proti tomuto diktátu je potřeba postavit trochu zdravé, anarchistické vzpoury jedince. Musíme z technologií opět udělat poslušné sluhy. A já pro to mám své vlastní, překrásné pojmenování: Klementinum á presto.
Když jsem jako studentka dějin umění seděla večer u Vltavy, koukala na město a nechala pracovat své srdce, intuici a vzdělání, napadla mě čistě poetická a filozofická úvaha: že ty zelené barokní kopule Prahy jsou vlastně architektonickou kopií našich českých líp. Byla to čistá jiskra lidské tvořivosti. S touto myšlenkou v hlavě jsem pak musela jít fyzicky do Klementina, objednat deset knih, prolistovat je a napsat z nich seminárku. Trvalo to dny.
Dnes máme k dispozici umělou inteligenci. Pro mě to není modla ani strašák, je to prostě Klementinum běžící v divokém tempu hudebního kvapíku. Á presto! Během jedné vteřiny mi toto digitální skladiště vědomostí seřadí odstavce, opraví překlepy a zformátuje text.
Jenže pozor – podstatou tohoto vztahu je, že to Klementinum samo o sobě nikdy nic nevymyslí. Bez té mé večerní múzy u Vltavy, bez mého srdce, mého humanismu a mých sedmi jazyků by ta supermoderní databáze byla jen chladnou, prázdnou a zbytečnou budovou plnou jedniček a nul.
Problém dnešní doby je, že lidé rezignovali na vlastní myšlení a začali technologii uctívat. Nechávají ji, aby diktovala podmínky. Já ale odmítám být nevolníkem algoritmů. Myšlenka, srdce a vzdělání musí být vždycky na prvním místě. AI má být jen ta blesková sekretářka, která nám míchá maltu podle našich vlastních, velkolepých plánů.
Vezměte si ze mě příklad a vzepřete se té digitální popravčí četě. Používejte technologie s hrdostí akademického anarchisty. Buďte těmi, kdo určují směr, a z té bleskové digitální knihovny si udělejte pouhý nástroj pro své vlastní lidské srdce. A pokud vás ten systém přece jen naštve, vždycky je tu možnost vykašlat se na displeje, sednout si k Vltavě a koukat na ty zelené stromy a barokní kopule. Vaše oční sítnice a celý nervový systém vám upřímně poděkují – o čistě fajtickém duchu hédonismu a romantiky nemluvě.
