Článek
České historické dramatické osmičky
První dramatický rok s osmičkou je rok 1918, kdy jsme sice slavně vznikli, ale z popela velké války. Rok 1938, kdy nás naši tehdejší spojenci opustili v Mnichově. Rok 1948, kdy se moci chopila dělnická pěst a humanismus dostal na dlouhá desetiletí pořádnou facku. Rok 1968, kdy nám bratrská pomoc přijela vysvětlit socialismus na tancích. A konečně rok 1988, kdy první obušky na Václavském náměstí během Palachova týdne věštily, že starý režim už mele z posledního.
Dokonce i novodobá historie si ráda s osmičkami zašpásuje – vzpomeňme na celosvětovou finanční krizi v roce 2008 nebo hluboké společenské a politické polarizace kolem roku 2018.
Teď píšeme rok 2026. A ta bájná osmička na konci letopočtu 2028 už na nás pomrkává zpoza rohu.
Otázka dne tedy zní: Máme se bát?
Jako vystudovaný historik a filozof vás rozhodně nehodlám strašit na levných vlnách konspiračních teorií. Monty Python by možná řekl: „Nikdo nečeká španělskou inkvizici!“ – ale my, poučeni dějinami, bychom měli vědět, že když se na obzoru stahují mračna, je zkrátka racionální vzít si deštník. A ty mraky tu jsou.
Tikot vládních hodin a pekingský pozdrav
Od podzimu 2025 máme novou vládní garnituru. Koalice ANO, SPD a Motoristů pod vedením Andreje Babiše je nesmírně pracovitá, dynamická a cílevědomá. Jsou to nepopiratelní mistři komunikace, kteří dokážou národ udržet v permanentní víře, že vše, co dělají, dělají pro jeho blaho. Jenže některé kroky této emočně nabité exekutivy vyvolávají u myslících lidí mrazení v zádech.
Vzpomeňme na léto 2026 a diplomatickou cestu předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury do Číny. Mnozí naivní vlastenci, kteří to s naší zemí mysleli dobře, ale podlehli marketingu, si do té doby říkali: „Inu, tu Evropskou unii musíme trochu kritizovat, to přehánění s NATO nás jen natahuje do války, a ti Rusové… jsou to přece Slované, nějak se s nima lidsky domluvíme.“ Jenže v momentě, kdy si druhá nejvyšší ústavní hlava našeho státu potřásala rukou s čínským prezidentem v Pekingu, zatrnulo i těm největším optimistům.
Rusko se v naivních představách dalo omlouvat „slovanským bratrstvím“. Ale Čína? Vstoupili jsme na půdu největší digitální a fyzické diktatury na světě. Supervelmoci, která disponuje monstrózní ekonomickou i vojenskou mocí, ale její slovník absolutně nezná pojem humanismus. Země, kde koncentrační tábory nepatří do učebnic dějepisu, ale do každodenní reality Ujgurů a politických disidentů, předvedla našim představitelům svou zářivou tvář.
A proč je rok 2028 v tomto kontextu kritický?
Právě kolem let 2028 až 2030 totiž vrcholí masivní patnáctiletý vojenský plán Číny. Do roku 2030 plánují dokončit plnou kybernetickou integraci armády pomocí umělé inteligence, navýšit jaderný arzenál na více než 1000 hlavic a ovládnout moře s flotilou 435 válečných lodí. Čína zkrátka kolem roku 2028 dotáhne svou koncepční globální moc do bodu, kdy bude připravena na cokoli. A naše vládní špičky jí v té době nadšeně nadbíhají.
To však není vše. V roce 2028 zažije Česká republika další tektonický otřes – skončí prezidentský mandát Petru Pavlovi, muži s jasnou, pevnou prozápadní orientací a bývalému generálovi NATO. Na scénu se přitom otevřeně vrací exprezident Miloš Zeman a síly, které se netají touhou otočit kormidlo našich dějin směrem na Východ.
Sněhové vločky, které nezačnou tát
Kde tedy brát naději, když se zdá, že rok 2028 bude dalším osudovým zářezem do naší suverenity? Moje odpověď leží v lidech, které starší generace s oblibou šikanózně a posměšně tituluje jako „křehké sněhové vločky“. V generaci Z.
Já tuto generaci hluboce miluji. Jsou absolutním protipólem pragmatických Husákových dětí i často unavených třicátníků a čtyřicátníků. Jsou to čistí lidé s hlubokými humanistickými ideály. Jejich konstituce se sice může zdát staršímu cynikovi křehká, ale jejich morální kompas a prozápadní zásady jsou pevné jako skála. Ukázali to naposledy v březnu letošního roku při masivních protestech před Ministerstvem kultury. Tato generace se nenechá opít rohlíkem ani levným populismem. Věří Západu, věří našim spojencům a zcela jasně vidí to obrovské nebezpečí, které se na nás valí z Východu.
A tito mladí lidé se hned tak nevzdají. Nemohou. Je to jejich země a jejich budoucnost.
Proto vy všichni starší, přestaňte konečně nadávat těm v uvozovkách dětem mezi 18 a 25 lety, že jsou zhýčkaní a přecitlivělí. Raději jim pomozte, aby dokázali dál pevně držet a podporovat humanismus a demokracii v naší zemi. Nic cennějšího než tyhle „sněhové vločky“ totiž v současnosti nemáme. A věřte mi, že pokud jim místo polen pod nohy nabídnete pomocnou ruku, jsou vteřinu od toho spustit pořádnou společenskou vánici – takovou, která dokáže v naší krásné české kotlině zamést s každou totalitní špínou a dokázat mnoho zásadního dobrého.
Čeští studenti historičtí hrdinové
Historik musí v této souvislosti připomnout fakta: české studentstvo bylo vždy tím morálním majákem, který v osmičkových letech držel prapor svobody, aby v následujících devítkových letech ještě přitvrdil.
1938/1939: Po nacistické okupaci to byli právě studenti, kdo 28. října 1939 vyšel do ulic. Po postřelení Jana Opletala se jeho pohřeb změnil v celonárodní protest. Nacisté v odvetě 17. listopadu popravili 9 studentských vůdců, přes 1200 jich odvlekli do koncentračních táborů a zavřeli vysoké školy. Jejich hrdinství dalo světu Mezinárodní den studentstva.
1948/1949: Když komunisté v únoru 1948 přebírali moc, tisíce studentů jako jediní pochodovali na Hrad na podporu prezidenta Beneše. Následoval akademický masakr – v letech 1948 a 1949 akční výbory vyházely ze škol přes 10 000 demokratických studentů. Skončili v uranových dolech a lágrech, ale páteř si neohnuli.
1968/1969: Po srpnové okupaci to byla opět studentská generace a burcující oběť Jana Palacha, kdo odmítl kapitulovat před sovětským diktátem.
1988/1989: Palachův týden na začátku roku 1989, iniciovaný mladým odporem, zažehl jiskru, která v listopadu téhož roku vyvrcholila Sametovou revolucí. Byli to studenti, kdo na svých beden dotáhl tuhle zemi zpátky do demokratické Evropy.
Deštníky připravit!
Historie nelže. Kdykoli se mocní pokusili naši zemi zaprodat totalitním mocnostem, mladá, humanistická generace se postavila na odpor.
Předpověď počasí pro rok 2028 je jasná: Na jedné straně masivně zbrojící Čína, na druhé straně domácí vládní garnitura, která upevňuje své pozice a chová se k našim demokratickým studentům agresivně a šikanózně, doprovázená hrozbou ztráty prozápadní hlavy státu.
Blýskání v dálce se skutečně blíží. Bouřka visí ve vzduchu. Máme totiž generaci Z, která v sobě nese stejnou sílu jako studenti z let 1939 nebo 1989. Takže si, vážení čtenáři, vezměte ty deštníky, zkontrolujte svůj euroatlantický azimut a buďte připraveni. My ten deštivý rok 2028 společně s naším mladým sněhovým živlem bezpečně zvládneme ale vezměte deštníky i pro naši generaci Z a přestaňte je urážet!
