Článek
Prokletí krakovského povstání
Když v polském Krakově došlo v sobotu 7. listopadu 2026 k tragické masové střelbě přímo na hlavním náměstí, pro většinu veřejnosti to byl šok a pro policejní statistiky anomálie. Pro mne, která se zabývám historií, estetikou, strukturalismem a šamanismem, se v tu chvíli uzavřel mrazivý, až geometricky přesný kruh. Krakovský útok je totiž kopií masakru na pražské Filozofické fakultě z prosince 2023. Sledujeme totožný, děsivý vzorec: v obou případech jednal čtyřiadvacetiletý až pětadvacetiletý osamělý střelec v kritickém věku neurobiologického zrání a manifestace těžkých psychóz. Oba mladíci měli snadný přístup k obrovskému arzenálu zbraní, které legálně vlastnili jejich otcové přímo v rodinném domě. Oba před samotným odjezdem do metropole spáchali brutální vraždu svých nejbližších příbuzných v domově na venkově a oba si za svůj konečný cíl vybrali symbolické, vysoce frekventované historické prostranství. Dvě města, která jsou považována za architektonická a duchovní dvojčata – Praha a Krakov, spojená téměř identickou urbanistickou DNA, geniem loci se stala jevištěm pro zrcadlově totožnou tragédii.
Jako historik a teoretik umění se odmítám smířit s banálním a alibistickým závěrem vyšetřovatelů, že těmto mladíkům „prostě jen švihlo v hlavě“ a že motivem byla jen čistá, neideologická psychiatrická diagnóza. Intelekt a lidskou patologii nelze u humanitně vzdělaných lidí oddělit do nezávislých šuplíků. Pokud mimořádný, vyznamenaný student historie jako pražský střelec z fakulty propadne vnitřní destrukci, jeho mysl neumí zešílet primitivně. Použije k tomu přesně ty struktury, které má k dispozici – ideje, texty a dějinné koncepty.
Inkubátor v archivech: Když se historie stane scénářem smrti
Kriminalisté se ve svých zprávách mechanicky upínají k tomu, že se útočníci inspirují americkými školními střelbami, protože pracují podle rigidních tabulek. Naprosto však ignorují, jak hluboce v našem evropském prostoru plném nánosů paměti působí samotná historie. Nemocná mysl si bere za vzor hrůzy z minulosti – podobně jako totalitní či fašistické koncepty. Pražský střelec strávil roky v archivech detailní analýzou brutálního haličského a krakovského povstání z roku 1846 a za svou práci o této „haličské řeži“ plné masového násilí dokonce dostal ocenění. Žil v tom textu. Vytvořil si vnitřní mentální sylabus destrukce.
Když pak v kritickém věku kolem 24 až 25 let – kdy se neurobiologicky teprve dokončuje zrání prefrontální kůry a poprvé se manifestují nejtěžší psychické nemoci jako schizofrenie – došlo k vnitřnímu zlomu, tento připravený historický obraz zafungoval jako roznětka. Polský útočník v Krakově tento sylabus nasál z kolektivní paměti a pamětních desek přímo v ulicích, ten pražský z archivů. Je neúprosnou logikou, že oba tyto pachatale k jejich činům aspoň částečně inspiroval právě tento totožný, šílený historický vzorec.
Rezonanční desky z kamene: Psychogeografie zamčeného hněvu
Středoevropská kamenná architektura, která je doslova přesáčkovaná historickou negací a tísní, funguje jako rezonanční deska. Pokud se stane taková tragédie, společnost se od ní musí ze všech vědeckých principů – arteterapie, psychologie i zdravé výchovy – otevřeně očistit. Před toxickými věcmi a selháním systému se nesmí alibisticky zavírat oči. Společnost si musí projít katarzí, hledáním viny a hledáním skutečné prevence.
V Polsku dnes vidíme, jak o krakovské tragédii otevřeně rozebírají každý detail, protože jejich silné komunitní a katolické kořeny v sobě mají přirozenou schopnost projevovat soucit a sdílet bolest jako věc veřejnou. Dokonalým příkladem jsou Italové. Ti mají systém postavený na neustálých svátcích, které ale slaví tak, že každého jednoho padlého rituálně oslavují, nosí mu květiny, pořádají průvody, hrají hudbu a zpívají. Tímto neustálým arteterapeutickým opakováním a prosvětlováním opravují ten negativní vzorec v prostoru a vychovávají společnost k tomu, aby jej neopakovala. Potenciální budoucí střelec, který v ústraní „maluje čerta na zeď“, pak nemá šanci svůj čin esteticky zneužít, protože jeho temný konstrukt se okamžitě spálí v záplavě kolektivní lásky k obětem.
Druhá poprava tichem: Vymazání duchovního odkazu ze statistik
V Česku se od začátku zvolila fatální chyba – plošné mlčení, informační embargo a anonymita pod falešnou a pokryteckou záminkou, že by veřejná pieta ubližovala obětem. Zvolila se rigidní snaha vše zamést pod koberec, aby si národ mohl uchovat svůj alibistický „klídeček a řízeček“. Tímto tichem byly ty zmařené děti, ti mladí intelektuálové, jejichž nedopsané myšlenky a duchovní odkaz měly dál žít v publikacích a festivalech, symbolicky popraveni podruhé. Byli vymazáni.
Tato řízená akce na zametání pravdy pod koberec vedla k té nejstrašnější společenské omertě a k extrémně patologickému chování celého systému – od prezidenta, který se před nefiltrovanou bolestí matky oběti na recepci otočil na podpatku, přes vyšetřovatele a psychiatry až po řadové lidi. Toto toxické jednání nakonec izolovalo a dovedlo k sebevraždě zoufalou maminku jedné z obětí, která marně křičela, že je to všem jedno.
Šaty s tváří pravdy: Nálepka blázna jako štít pro mocné
Když si nešťastná matka na šaty dala fotky svého dítěte, systém i společnost ji raději prohlásil za psychopata, aby nemusel poslouchat její pravdivá fakta o selhání policie při zásahu, o ignorování lokalizace v Pařížské ulici či o zpackané evakuaci na otevřené náměstí. Ticho a omerta ten patologický pattern v prostoru nevymazaly, pouze ho pod tím kobercem zakonzervovaly.
A ticho je nejlepší živnou půdou pro nová monstra.
Skutečná prevence totiž nezačíná detektory kovů, ale odvahou projít katarzí, nenechat odkaz obětí zmizet v administrativní tmě a čistit prostor živým rituálem, nikoliv alibistickým mlčením.
Že nejde o mé domněnky, ale o čistá fakta, dokazuje i samotný přístup Filozofické fakulty. Když jsem si dohledávala realitu, zjistila jsem, že fakulta jako instituce plná vzdělaných lidí ve své vnitřní morální integritě instinktivně věděla, co je správné – na svých vnitřních stránkách zveřejnila tváře, jména a vědecká zaměření obětí, protože lidé zevnitř školy by nikdy nechtěli své kolegy pohřbít do anonymity a zapomnění. Věděli, že by to byla druhá poprava. Jenže většinová společnost a státní aparát tento lidský pokus o paměť zvenčí přehlušily plošnou omertou. Zvolila se rigidní snaha vše zamést pod koberec, aby si národ mohl uchovat svůj alibistický „klídeček a řízeček“. Ne z úcty k mrtvým, ale z úcty k vlastnímu pohodlí. Ticho je ale nejlepší živnou půdou pro nová monstra.
Celá tato strukturní provázanost má navíc hluboký psychologický podklad, který přímo ovlivňuje prevenci v podvědomí budoucích pachatelů. Nemocná mysl, která v izolaci propadá patologii, podvědomě touží po symbolickém triumfu a zápisu do historie. Pokud společnost uvalí na tragédii anonymitu a ticho, veřejný prostor zůstane prázdný a v podvědomí narušeného jedince se dominantní postavou stává vrah. Pokud takový člověk navíc leží v textech o historických krveprolitích, získá iluzi, že opakováním násilí dosáhne statusu hrdiny. Když ale naopak instituce – tak jako to udělala fakulta – zaplní webové stránky připomínkou, tvářemi a nedopsanými myšlenkami obětí, dojde k zásadnímu psychologickému obratu. Potenciální útočník v takto nastaveném zrcadle jasně vidí, že hrdiny, které bude společnost navždy milovat a oslavovat, se stanou ti, které by zmařil, zatímco on sám skončí jako opovrhovaný, anonymní stín. Živá paměť obětí tak bere patologické mysli její hlavní psychologické palivo, zatímco alibistické ticho a omerta jí ten prostor k iluzi hrdinství přímo nabízejí.
Když analyzujeme tyto společenské struktury, často padají slova o tom, jak „systém dusí pravdu“. Je však nutné se v duchu čisté logiky podívat realitě do očí a odmítnout tento věčný alibismus. Žijeme v demokratickém státě, jsme pevnou součástí Evropské unie a naši svobodu a práva zaštiťují instituce jako Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Češi se dnes již nemají na co vymlouvat. Chyba v tuto chvíli neleží jen na abstraktním aparátu moci, ale na bedrech sedmi miliónů konkrétních lidí, kteří tvoří většinovou společnost. V tomto prostoru dnes nikoho žádný totalitní režim nenutí mlčet. Pokud se přesto v krizových momentech sahá k zatutlávání, lhostejnosti a omertě, jde o svobodnou volbu jednotlivců, kteří dali přednost vlastnímu komfortu před morální odvahou. V podmínkách demokracie máme nejen možnost, ale především povinnost se bezpráví a tichu otevřeně postavit. Pokud tak neučiníme, odpovědnost za následky už nikdy nemůžeme svalovat na systém – neseme ji my sami.
