Článek
Syndrom Partenopé: Odhalení tisíciletého spiknutí zmlácených neapolských manželů
Jako vědecká pracovnice Karlovy univerzity musím s těžkým srdcem, ale pevnou akademickou integritou oznámit široké veřejnosti: historická věda nás po staletí klamala. Celá ta dojemná, antická báje o siréně Partenopé, která žalem nad Odysseovou netečností skočila do vln Tyrhénského moře a jejíž tělo bylo vyplaveno u Castel dell'Ovo, je podvod. Je to prachobyčejná machistická fake news.
K tomuto šokujícímu závěru mě dovedl můj nedávný archeologický výzkum přímo v neapolském zálivu. Pod nánosem starověkých sedimentů jsme totiž nevykopali křehké kosti zhrzené vodní nymfy, ale hromadu teatrálnělně rozflákaného antického porcelánu. A těsně pod ním? Lebku dospělého muže vykazující jasné známky traumatického poškození tupým předmětem – konkrétně terakotovou mísou plnou špaget. Laboratorní expertíza totiž potvrdila přítomnost prehistorických stop lepku a rajčatové omáčky.
Z vědeckého hlediska je diagnóza jasná: objevili jsme historicky první oběť Syndromu Partenopé.
Tento syndrom definuji jako specifický psychologický obranný mechanismus jihoevropských mužů. Neapolští manželé po staletí žili (a žijí) pod nadvládou nekompromisního domácího matriarchátu. Když průměrný Neapolitán doma cokoli pokazí, nekoná se žádné tiché, submisivní ženské pláče. Nastává peklo. Typická Neapolitánka na něj spustí jekot v takové tónové frekvenci, že by to probudilo i obyvatele nedalekých Pompejí. A pokud chlap okamžitě neuteče, přelétne přes kuchyň kompletní obsah kredence včetně plné mísy čerstvě uvařených špaget al dente.
Pohádka jako arteterapie
Mýtus o umírající siréně si ustrašení neapolští muži zkrátka vymysleli jako kolektivní arteterapii. Potřebovali si v literatuře kompenzovat realitu, v níž denně uhýbají před létajícím nádobím. Potřebovali uvěřit, že aspoň jednou v dějinách kvůli nim nějaká žena plakala a skočila z útesu, namísto toho, aby jim omlátila servis o hlavu. Název „siréna“ pak nevznikl podle bájného zpěvu, ale podle toho, že když se neapolská žena rozzuří, zní to navlas stejně jako moderní policejní siréna v plném provozu.
Skutečná Partenopé nebyla hloupá, aby páchala sebevraždu kvůli nějakému Odysseovi, kterému přišla na nevěru. Jako správná, hrdá žena mu prostě hodila večeři na hlavu a zjednala si pořádek.
Sirény jsou totiž nesmrtelné.
Takže pokud se za letního večera projdete kolem Castel dell'Ovo, nejspíše narazíte či uslyšíte ty současné neapolské sirény které stále ječí na manžely i na veřejnosti i kvůli maličkostem .
Inu jiný kraj jiný mrav…nebo že by to byl archetyp pro všechny ženy všech národů? Odpovězte si sami !
