Článek
Prezident Pavel ve svém novoročním projevu upozornil na důležitý fakt: nelze zajistit naprostou bezpečnost prostřednictvím bezpečnostních sil. Je to logické, odporuje nejen možnostem státu, ale i pojetí svobody v demokratickém světě, aby na každém rohu stála policie a aby preventivní kontrole podléhal každý a kdykoliv, protože každý a kdykoliv může potenciálně spáchat trestný čin. Určité riziko je daní za svobodu, jejíž ekvilibrium ve vztahu k bezpečnosti musí demokracie - v měnících se vnějších podmínkách - neustále hledat.
Je nicméně možné učinit tři zásadní opatření, která omezí možnost spáchat další hrůzný čin podobného charakteru, případně sníží pravděpodobnost, že se k němu někdo rozhodne.
To první opatření je ze všech nejjednodušší, protože závisí na legislativě a na vymáhání zákona. Dostupnost zbraní v demokratickém systému je vázána právě na fakt svobody, svobodného rozhodování, ale i určitého podílu na zajištění vlastní bezpečnosti. V tomto směru je nezbytné zachovat i možnost se ozbrojit střelnou zbraní. Velmi důležité ale je určit, co to konkrétně znamená a jakou zbraň je možné vlastnit pro jaké účely. Je totiž zcela nesmyslné, aby kdokoliv vlastnil útočnou pušku a měl možnost ji zcela bez omezení nosit, kam se mu zlíbí. Třeba na místo budoucího zločinu. Vlastnictví dlouhých rychlopalných zbraní zjevně překračuje ekvilibrium svobody a bezpečnosti, protože pouze zvyšuje riziko zneužití, jakého jsme byli svědky.
Druhé opatření je na první pohled jednoduché, nicméně vymahatelnost je náročná. Výzkumem je prokázáno, že podobné zločiny inspirují další potenciální pachatele k jednání. A nejen to. Ve stejný den, kdy došlo k vraždě í na FF UK, přinesl deník The Guardian zprávu o soudním procesu s dvěma teenagery, kteří na začátku roku 2023 ubodali v parku jiného mladistvého člověka. U šetření vyplynulo, že vraždě - podobně cynické, jako v případě střelby na Palachově náměstí - předcházelo dlouhé období inspirace brutálním násilím dostupným na internetu.
Je zjevně nemožné, za současných možností, vyžadovat odpovědnost za chování dětí a dospívajících pouze od rodičů. Ta je z povahy věci vysoce odlišná a není možné ji reálně zajistit. Jde-li navíc o to omezit fatální dopady určitého jednání, jedná se zjevně o odpovědnost celospolečenskou. V tomto případě zejména těch, kdo v digitálním prostředí zpřístupňují obsah a nejsou doposud ochotni dostatečně omezit přístupnost obsahu s možným destruktivním dopadem na chování uživatelů. Nejde přitom jen o násilí na ostatních, ale také o sebepoškozování a obecně vytváření prostředí, které zjevně způsobuje silnou psychickou zátěž dospívajících (a nejen jich). Před několika týdny jsem upozorňoval v článku týkajícím se sociálních sítí na žalobu 33 států USA na společnost Meta (Facebook, Instagram, Threads, WhatsApp) kvůli poškozování mentálního zdraví dětí a dospívajících. Odpovědnost v tomto směru nenese pouze jeden jediný provozovatel platforem sociálních sítí, i kdyby byl sebevlivnější. Velkou míru odpovědnosti nese rozhodně Alphabet (Google, YouTube), další adept k tvrdému vyjednávání. Odpovědnost nesou herní studia, jejichž pojetí násilí je často zcela zvrácené. Nejde o to, že děti a dospívající nemají být vůbec vystaveni faktu, že ve světě i v mezilidských vztazích existuje agresivita, ale kultura, která se po staletí snažila agresivitu určitým způsobem regulovat a katalyzovat (například sportem) si mocně podřezává větev, pokud ji nechá proudit v naprosto neregulované podobě digitální dimenzí. Normalizace násilí, ke které přispívají všichni jmenovaní, je jedním z degenerativních projevů současnosti a otázka nezní zda, ale kdy se s tímto ohrožením začneme vyrovnávat. Začít bychom mohli třeba tím, že takové platformy, jako je TikTok, zcela zakážeme, protože jejich kontrola je vzhledem k vazbě na totalitní vládu v Číně nemožná. V kombinaci s přirozeným podezřením, že pomocí TikToku sbírá Čína data o chování dětí, dospívajících i dospělých po celém světě je toxicita šířeného obsahu dostatečně pádným důvodem, aby k tomu došlo. Je směšné, že zatímco se platformy typu Google ochotně podřizují cenzurním požadavkům totalitní čínské vlády, euroatlantické společnosti nechávají působit technologické nástroje a propagandistické elementy zemí jako je Rusko nebo Čína skoro nerušeně. Odebrání možnosti využívat českou národní doménu některým ruským propagandistickým zdrojům působí v tomto kontextu jako pokus o špatný vtip.
Tím nejtěžším, ale zároveň nejdůležitějším opatřením, které může významně snížit celkový počet těch, kdo by chtěli v budoucnu spáchat podobně hrůzný čin, je péče o mentální zdraví dětí a dospívajících. Zeptejte se školních psychologů, psychoterapuetů pracujících s dětmi a dospívajícími, ale třeba i vnímavějších učitelů. Pravděpodobně byste zjistili, že v zemi, jako je Česko, bude pravděpodobně několik tisíc budoucích adeptů na vraždu z nenávisti. Kdo to je? Jsou to děti, u nichž souběh podmínek, v nichž vyrůstají a dospívají, vede k postupnému vytváření si nenávisti vůči světu, který je nepřijímá. Představte si, že je vám čtrnáct let, žijete v rodině, ve které vládne odcizený, nebo dokonce násilný vztah. V důsledku nepřijetí ze strany těch nejbližších se u vás postupně, aniž byste si to uvědomovali, začíná vyvíjet silný pocit méněcennosti, který se nepotlačitelně projevuje i navenek. Zůstáváte na periferii a roste z vás outsider. K tomu se může připojit šikana, neboť právě děti, které zůstávají na periferii, jsou jejími pochopitelnými oběťmi často. Nepřijetí v rodině se následně transformuje v nepřijetí vrstevníky. To je samo o sobě velmi bolestné. V době dospívání může mít takové nepřijetí také podobu nezájmu (či okázalého opovrhování) ze strany potenciálních sexuálních partnerů, což je ještě bolestnější. Pokud jste udrželi všechny uvedené podmínky pohromadě, zkuste si zodpovědět otázku: Jaký vztah budete mít za takových okolností vůči světu?
Samozřejmě že ne každý člověk, který žije s pocitem nepřijetí a odcizení dojde k závěru, že chce spáchat sebevraždu a před tím pozabíjet co nejvíce nevinných lidí. Ale každého člověka, kterému někdo podá pomocnou ruku v okamžiku, kdy se u něj taková patologická potence vytváří, můžeme následně z toho děsivého pomyslného seznamu vyškrtnout.
K tomu je ale potřeba zásadních změn v podpoře péče o duševní zdraví, ve školách i mimo ně. Začít bychom mohli tím, že přestaneme šetřit tam, kde to nedává žádný smysl. V současnosti je využití školních psychologů ve školách v zásadě na rozhodnutí ředitele či ředitelky, kteří si na takovou odbornou podporu uvnitř školy musí najít peníze. Návrh na zvýšení této podpory stojí na konceptu „létajících“ školních psychologů, kteří „rozkrájí“ svůj úvazek do jednotlivých škol podle počtu žáků. Ano, je to lepší než nic, ale je to zoufale málo a funkčnost takového řešení je významně limitovaná. Bez toho, aniž by psycholog ve škole působil často, aby tam byl skutečně přítomen, aby ho učitelé i žáci znali, dokáže jen stěží navodit dostatečnou důvěru a bezpečí k tomu, aby se mu někdo přišel svěřit se svými problémy. Psycholog není praktický lékař, který si poslechne pacienta, podívá se do krku, stanoví diagnózu a předepíše sirup na kašel. Psycholog je člověk, který nejprve musí navázat vztah a teprve potom se mu může odhalit to, co je skryto. Teprve potom může začít opatrně hledat možnou příčinu problému, přičemž musí obsáhnout mnoho různých okolností, které mohou stát v pozadí. A teprve potom, s ohledem na složitost a dlouhodobost většinu potíží, se kterými se setká, potíží, které většinou narůstají dlouhé roky a manifestují se teprve v okamžiku, kdy člověk už není schopen způsobenou zátěž nést, teprve potom se může pokusit iniciovat jejich odstranění. Sirup v takových případech nepomáhá.
I když je školní psycholog ve škole na plný úvazek, jeho možnosti jsou omezené kompetencemi školy. Z toho důvodu je většinou jen tím, kdo upozorňuje ostatní, tedy rodiče, případně instituce zapojené do sociálně-právní ochrany dětí. Může trochu intervenovat v rodinách, pokud jsou k tomu rodiče svolní, může doporučovat další postup, může iniciovat řešení. Dál nesmí.
Problém je, že za současného stavu se oni k tomu často nedostane. Zapojení školních psychologů má své překážky nejen v tom, že je jich málo a jsou mizerně zaplacení, ale i v tom, že ředitel nebo ředitelka často nevědí, že je třeba dát psychologovi či psycholožce zakázku a že tu zakázku je třeba rozumně formulovat. Třeba právě tak, že je v omezeném čase důležité zaměřit se zejména na ty děti, které zjevně psychologickou intervenci potřebují.
Mohli bychom začít třeba už tím, že se změní absurdní vydělení psychologů (a speciálních pedagogů) z klasifikace „pedagogických pracovníků“, kteří mají právo na garanci růstu platu. Nyní totiž jsou, krajně nejapným rozhodnutím současné sněmovny, z tohoto opatření vyňati. Mohli bychom zpřístupnit významně žádané studium psychologie ve větší míře, a to nikoliv jen v současné, vysoce teoretické podobě, ale v podobě prakticky orientované, aplikované. Tomu doposud brání i jinak zkostnatělá pravidla pro akreditaci vysokoškolského studia. A mohli bychom se také začít poohlížet po dalších řešeních, která zvýší míru péče o duševní zdraví dětí a mladých lidí, protože čistě z personálního hlediska nelze počítat se změnou ve střednědobém, natož v krátkodobém horizontu. je třeba hledat inovativní cesty, jak zapojit technologie, které v současnosti slouží více k deprivaci a frustraci, než k čemukoliv pozitivnímu. Cesty existují, jen je třeba se nad nimi zamyslet a soustředit na to pozornost i prostředky.
Tedy ne mohli, ale měli bychom. Jestli naše uvažování o potřebných opatřeních skončí u detekčních rámů a zákazů nošení velkých baťohů do škol, bude to smutný důkaz o výši naší skupinové inteligence. Věřím ale, že tak hloupí nejsme.
