30 let od rwandské genocidy: příčiny a následky

O víkendu si připomeneme 30 let od vypuknutí genocidy ve Rwandě, která dle různých odhadů vedla za pouhé dva měsíce k přímému či nepřímému zabití 800 tisíc až milionu lidí. Zatímco samotný průběh zvěrstev, která v malé středoafrické zemi na pobřeží jezera Kivu proběhla je obecně známý a bude, doufejme, široce připomínaný, cesta ke genocidě a její následky jsou často opomíjené či představované pouze zkratkovitě. Následný text je tak pokusem toto alespoň částečně napravit a představit cestu Rwandy k událostem z dubna až července roku 1994, stejně jako její následky jak na zemi samotnou, tak významně i na sousedící Zair, dnešní Demokratickou republiku Kongo.

Proměna identity

Okolí velkých jezer bylo v prekoloniálním období jedním z regionů Afriky s poměrně vyšší hustotou zalidnění. Postupné osidlování oblasti dnešní Rwandy, ale i sousedních států vedlo k vytvoření mnoha království a jiných politických celků. Socioekonomická struktura, která zde vznikla umožnila udržitelné soužití jednotlivých komunit v regionu. Už v této době můžeme pozorovat, jak upozorňuje Bachmann, užití pojmů, ze kterých se později vyvinulo nechvalně známé dělení na Hutu a Tutsi (a také minoritní Twa), avšak toto dělení nebylo nutně spojeno pouze s etnicitou, ale významně i socioekonomickou situací. Tutsi měli přístup k většímu množství zdrojů (dobytka) a s tím spojené moci než Hutu – mezi oběma kategoriemi se však dalo přesouvat, a navíc netvořily jedinou identitu místní populace.

Ve rwandštině bylo toto dělení tedy vnímáno jako jedna z identitárních kategorií, a ne nutně hlavní dělící linie ve společnosti. V oblasti dnešní Rwandy navíc docházelo pouze ke slabé politické centralizaci, díky čemuž byly posilovány lokální identity, rodinné vazby a sociopolitické struktury mimo později tak vlivného rozdělení podle etnické linie. Vazby vedle toho přetínaly hranice dnes existujících států – zásah v Rwandy v Demokratické republice Kongo v devadesátých letech byl ospravedlňován snahou chránit rwandsky mluvící obyvatelstvo žijící za mezinárodní hranicí. Vyvražďování mezi Hutu a Tutsi probíhalo ve dvacátém století i v sousedním Burundi.

První koloniální mocností, která se v oblasti dnešní Rwandy chopila moci bylo Německo. To využilo vnitřních politických sporů k ovládnutí území, avšak u moci se zde udrželo jen do počátku první světové války. V tomto období obsadila tuto oblast Belgie spravující sousední Kongo a vytvořila zde svou administrativu, která se v zemi udržela až do procesu dekolonizace na přelomu padesátých a šedesátých let. A právě s obdobím kolonialismu se pojí postupné přetváření socioekonomických a příbuzenských kategorií Hutu, Tutsi a Twa v etnické, rasové, a hlavně neměnné označení, které začalo tvořit základ identity rwandské populace. Belgičané totiž území a obyvatelstvo Rwandy (pro potřeby koloniální správy spojené s dnešním Burundi) neznali. Na základě v té době populárních rasových teorií považovali Tutsi za rasově nadřazené Hutu. Tutsi byli navíc ve výhodnější pozici pro obsazování koloniálních úřadů díky brzké konverzi velké části této skupiny ke křesťanství.

Během koloniální správy došlo k posilování etnické a rasové identity skrze například rozdílnou aplikací práva pro bílé „civilizované“ obyvatelstvo a místní, které bylo „třeba vychovat“. Na rasovém základě byla pak také vedena administrativa, což se propsalo i do státní správy v postkoloniálním období. Pro potřeby správy středoafrické kolonie Ruanda-Urundi pak byly Belgičany na místní obyvatele aplikovány etnické kategorie, které znali z evropského kontextu bez ohledu na to, jak se sociální vazby formovaly ve středoafrickém prostředí.

Rozdíl mezi Hutu a Tutsi byl převeden čistě na etnickou rovinu a tyto kategorie se staly zdánlivě neměnnými. Etnické označení se začalo používat v identifikačních dokumentech, avšak rozdělení mezi jednotlivé kategorie nebylo nikterak samozřejmé. Uvedená kategorie v dokumentech byla na jednu stranu „neměnná“, na druhou stranu šlo u značné části populace k natolik nejednoznačnému označení, že tyto dokumenty byly často padělány a osoby si toto označení měnily bez toho, aby šlo tuto záměnou nějak „fyzicky“ odhalit. Do tohoto kontextu musíme ještě připočíst vliv rasových teorií ospravedlňující nárok jednotlivých skupin na vládu a následný rozmach nacionalismu, spojený s vládou většiny, která byla identifikována jako Hutu. Dříve složité sociální vazby byly vlivem koloniální správy zjednodušeny na tři kategorie – většinoví Hutu, menšinoví Tutsi a minoritní Twa.

Dekolonizace a nezávislost

Po skončení druhé světové války se čím dál tím silněji začala africkým kontinentem šířit vlna dekolonizace. Ta samozřejmě zasáhla i oblast velkých jezer. Vzhledem k přerodu dřívějších ekonomických a sociálních otázek správy území v etnický a rasový problém došlo v rámci procesu dekolonizace k mobilizaci Hutu na nacionalistickém principu. V rámci něj byli Tutsi spojeni s koloniální správou a odsuzováni jako zdroj nesvobody. Předáci Hutu si totiž uvědomovali, že nemohou příliš útočit na belgickou správu, která by jim mohla zamezit ve vyhlášení nezávislého státu a převzetí moci. Tutsi se tak stali i díky vyšší míře zastoupení v koloniální správě snadným cílem.

V rámci procesu dekolonizace došlo ve Rwandě ke svržení monarchie s králem, který byl Tutsi a k přerodu země v republiku. To vedlo po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 k masivním násilnostem. V rámci nich došlo k vyhnání statisíců Tutsi do okolních zemí a otázka tutsijských utečenců se stala až do počátku devadesátých let jednou z klíčových otázek politiky celého regionu. V polovině sedmdesátých let se pak ve Rwandě dostal k moci Juvénal Habyarimana, který odmítal návrat tutsijských uprchlíků zpět do země a snažil se balancovat svou vnitřní i vnější politiku mezi zájmy radikálních a umírněných Hutu v zemi. Osmdesátá léta pak byla poznamenána dopady přelidnění v zemi a nárůstem kriminality. Soudní moc v podstatě přestala fungovat a stát slábnul.

Rwandská patriotická fronta

Ve stejném období však došlo k dosažení dalšího milníku, který významně ovlivnil běh rwandských dějin. V roce 1986 se za pomoci tutsijských jednotek formovaných ze rwandských běženců dostal v sousední Ugandě k moci Yoweri Museveni a je to právě Uganda, kde vznikla organizace, která ve Rwandě vládne od roku 1994 dodnes – Rwandská patriotická fronta (RPF) – a její vojenská odnož Rwandská patriotická armáda (RPA).

Paul Kagame, dnešní rwandský prezident, byl klíčovým Museveniho poradcem a byl primárně zodpovědný za zajištění zpravodajských operací. Rwandští Tutsi se po převratu dostali do vysokých funkcí ve státě, což však bylo vnímáno jako problematické a ve vládě se začínaly objevovat spory. Postupně tak došlo ke změně přístupu a RPA v říjnu 1990 vstoupila do Rwandy. Hned z počátku bojů zemřel za nevyjasněných okolností vůdce hnutí Fred Rwigyema a to tak od té doby vede právě Kagame.

RPA vyvinulo na vládu v Kigali tlak v otázce návratu tutsijských uprchlíků, což však bylo zároveň odmítáno extrémními Hutu. Ti také dále radikalizovali probíhající konflikt. Jejich propaganda v podstatě znemožnila RPA rekrutovat z populace Hutu, jelikož ta byla vystrašená z možných etnických čistek a opouštěla oblasti, kam RPA zamířila. Etnická rovina konfliktu se tak dále posilovala. Přesto však prezident Habyarimana vedl rozhovory o řešení situace, zmírnil diskriminační zákony vůči Tutsi a nakonec v roce 1993 podepsal Dohody z Aruši, které měly Rwandu přeměnit v demokratický stát, kde bude umožněno žít oběma komunitám. Na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN byla do země vyslána mise, která měla zajistit naplňování dohod. Tento vývoj však byl tvrdě kritizován radikálními Hutu a definitivně vzal za své šestého dubna 1994.

Genocida a její následky

Toho dne totiž došlo při přípravě na přistání v Kigali k sestřelení letadla, které mělo na palubě jako rwandského prezidenta Habyarimanu, tak i jeho burundského protějška Cypriena Ntaryamira, v jehož zemi byly nedlouho předtím ukončeny etnické násilnosti, které si také vyžádaly okolo statisíce obětí. To vedlo k další eskalaci situace. Mezi rwandskými politickými elitami nezbyl nikdo s dostatečnou autoritou uklidnit hutuské extremisty.

K rozdmýchání masového vraždění pak docházelo i díky rádiovému vysílání RTLM. Extrémisté nejprve cílili na „své“ umírněné – hutuské podporovatele Dohod z Arušy. Následně pak započalo plnohodnotné vybíjení osob, které byly identifikovány jako Tutsi (měli to napsáno v průkazech či byli podezříváni, že by tomu tak mělo být) a umírnění Hutu. Do vyvražďování se primárně zapojily milice Interhamwe. Násilí se však zúčastnili i obyčejní obyvatelé buď z důvodu radikalizace, řešení „sousedských“ sporů například o půdu, či ze strachu, že by se jinak sami stali cílem násilí. Významná část obětí pak nezemřela v důsledku násilí, ale na následky skrývání se, které znamenalo vystavení se nemocem a nedostatku potravy či vody.

Proti násilí nezasáhly přítomné jednotky OSN, které byly ze země staženy, ale RPA. Ta začala postupně obsazovat rwandské území a vytlačovat hutuské extrémisty více na jih a za hranice Konga. Na situaci také reagovala Francie, která na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN do země vyslala na konci června své vojáky v rámci operace Tyrkys. Jejím cílem bylo zajistit bezpečí civilistům a zajistit přísun humanitární pomoci, ale vzhledem k pozdnímu vyslání bývá často nařčena, že umožnila mnoha osobám zodpovědným za genocidu uniknout spravedlnosti.

V rámci dopadů vyvražďování a následných bojů uteklo ze země až 3,5 milionu lidí – z velké části ze strachu z odplaty. To vedlo k vytvoření obřích utečeneckých táborů v sousedním Kongu. V nich se však mimo civilistů usadili též hutuští radikálové. Otázka východního Zairu/Demokratické republiky Kongo se tak stala pro novou rwandskou vládu prioritní bezpečnostní otázkou. V dubnu 1995 došlo k útoku rwandských sil na zbylých devět táborů v nichž přebývalo asi čtvrt milionu lidí – zbytek se postupně do Rwandy vracel. O rok později v rámci operací proti bývalým milicím Interhamwe došlo dokonce k rozpoutání první konžské války, která změnila vládu v celém Zairu.

Konžská otázka

Současná Demokratická republika Kongo je jedním z nejhorších zločinů kolonialismu. Zaprvé tomu tak je z důvodu nesmyslně brutální správy z období, kdy bylo území osobním vlastnictvím belgického krále Leopolda II. Zadruhé kvůli jeho hranicím. „Velké“ Kongo se skládá z několika spolu historicky a geograficky nesouvisejících celků, které je z hlavního města Kinshasy nalézajícího se nedaleko Atlantského pobřeží téměř nemožné efektivně spravovat. To se projevilo jak v rámci separatistických snah na jihu země ihned po získání nezávislosti, tak na východě země. Ten je funkčně mnohem více propojen právě se svými sousedy, Rwandou, Ugandou či Burundi než s konžskou metropolí.

Proto zde rwandské síly mohly, a do určité míry nadále mohou, úspěšně operovat. V roce 1996 toto zapojení vedlo k rozpoutání masivního konfliktu, který byl ukončen o rok později sesazením dlouholetého konžského diktátora Mobutu Sese Seko a jeho nahrazením Rwandou podporovaným rebelem Laurent-Désiré Kabilou. Kabila se však záhy začal od rwandských poradců odvracet, což vedlo k rozpoutání druhé konžské války přezdívané velká africká válka. Mezi lety 1998 a 2003 se do bojů zapojilo velké množství afrických států, došlo k vraždě konžského prezidenta a nástupu jeho syna Josepha do úřadu, který vykonával až do roku 2019. Celkový počet obětí se odhaduje na jednotky milionů a je nemožné ho přesně určit.

Konec velkých konžských válek však neznamenal konec rwandského působení na východě Demokratické republiky Kongo. Kagameho vláda v Kigali stále vnímá přítomnost hutuských extrémistů na východě země jako své hlavní ohrožení a v regionu pravidelně zasahuje. To se v posledních letech projevuje primárně podporou pro jednotky M23. Ty započaly svoji aktivitu na přelomu nultých a desátých let v rámci neúspěšného vyjednávání mezi částmi konžské armády a vládou. Od té doby v nepravidelných intervalech zintenzivňují svůj ozbrojený boj a hrají v regionu výraznou roli, včetně schopnosti v roce 2012 krátce ovládnout největší město regionu Goma s asi půl milionem obyvatel.

M23 je významným aktérem v oblasti i nyní. Současné násilnosti, které v regionu probíhají jsou s aktivitami tohoto hnutí přímo spojeny a milice opět ohrožují město Goma, ležící v podstatě na rwandských hranicích. Rwanda si skrze aktivity tohoto uskupení řeší jak své bezpečnostní otázky, tak i politické spory se svými sousedy. Aktivity Kigali v regionu jsou v přímém kontrastu s jeho aktivitami jinde v Africe. Rwanda se snaží prezentovat jako zodpovědný aktér schopný pomáhat řešit africké krize africkými prostředky. Takto například rwandské ozbrojené síly zabezpečily významnou část severní mosambické provincie Cabo Delgado proti povstání místní odnože Islámského státu.

Aktivity Kigali ve východní Demokratické republice Kongo nelze od historie genocidy nijak odpojit. Mimo politické a ekonomické motivace je tato oblast vnímána primárně jako hrozba pro stabilitu a bezpečnost Rwandy, která se od skončení vyvražďování v polovině devadesátých let úspěšně rozvíjí, i když za cenu vytvoření silně autoritářského a represivního režimu pod tvrdou rukou Paula Kagameho. Genocida v roce 1994 nepřišla z čistého nebe a vytlačením jednotek Interhamwe a další radikálů problémy v regionu neskončily. Situace ve východní Demokratické republice Kongo naznačují, že problematika soužití Hutu a Tutsi není nutně uspokojivě vyřešena dodnes. Toto je třeba mít na paměti při sledování a případné snaze o řešení jak krize v Kongu, tak i v období po konci vlády stárnoucího Kagameho.